Klauni

Klauni
Velmidobrý film a velmi   dobrý výkon Lábuse i   Kaisra. Osobně si myslím,   že Kaisr byl lepší, než   Lábus. Byl opravdu skvělý.

Klauni nejsou legrace
Tušil jsem, že Klauni   nebudou žádná legrace.   Nejsou, ale film se mi líbil.   Čistě napsané charaktery   postav. Kaiser s Lábusem   výborní. Vztah emigranta a   jeho dávných přátel je   vykreslen pravdivě. Smutný   Lábus, který tráví život   s bláznivou ženou mě   nejdřív vyděsil jak sešle   vypadá, měl jsem obavu, že   je v civilním životě   nemocný (tlustá tvář je   typická pro léčbu   kortikoidy). A tak sem měl   nakonec radost, že je to jen   výborná maska. :-) A Kaiser   v roli stárnoucího   nemocného komedianta s mladou   ženou, kterou výborně hraje   stará známá Eva   "Vendulka"   Jeníčková.

Film je hořkou komedií o   třech postarších   umělcích, kteří se po   mnoha letech opět mohou   setkat a dát dohromady   nějaké to představení.   Jsou to mimové. Před   třiceti lety od současnosti   měly na československých   prknech úspěchy, ale trio se   v polovině osmdesátých let   rozpadlo. Jeden z členů   navíc opustil rodinu, opustil   přátele a emigroval do   Francie. A právě jím   začíná celý příběh.   Jeho návratem do vlasti, kdy   s sebou veze svoji současnou   partnerku a celou uměleckou   skupinu a hodlá v Praze   uskutečnit nějaká   představení. Tuto postavu   Oskara vytvořil francouzský   herec Didier Flamand. Ten asi   z tria udělal největší   kariéru.
Dalším,   koho poznáváme je Max   (Oldřich Kaiser). Bylo mu už   šedesát a má mladou ženu   Markétu. V příběhu   pětatřicetiletou matku dvou   dětí. Ty děti mají spolu.   Tedy v pozdějším věku si   vytvořil rodinu a také se   snaží prosazovat v   umělecké branži.
Třetím do tria je Viktor   (Jiří Lábus). Ten občas   učí umění mimů a klaunů,   bydlí v rozpadajícím se   postarším domě a je skoro   čtyřicet let ženatý se   Sylvií. Kdysi byla velice   nadějnou umělkyni a krásnou   dívkou, o kterou se kdekdo   ucházel. Dnes je ženou   těžce postiženou   Alzheimerem. Viktor se o ní   trpělivě a s láskou stará.   Ale jinak prožívá těžký   mindrák. Nesnáší své   bývalé kolegy a mluví o   nich nepěkně a hází na ně   jen a jen špínu.
Aby   to nebylo málo. Tak   pozitivnímu ladění filmu   moc nepřispěje Maxova nemoc   v podobě rakoviny   konečníku. Zde asi hodně   Boris Hybner (autor   scénáře) čerpal ze svých   vlastních osobních   zkušeností. Max postupuje   chemoterapie, ozařování a   stejně musí postoupit   těžkou operaci, kdy je mu   udělán vývod.
Pozitivní to nemá ani   Oskar. Vrací se ke své   české rodině, resp. Se s   ní setkává. Snaží se   najít cestu k dceři   Natálii. Dnes už je jí   přes třicet let. Natálie   jej však nenávidí a   nemůže mu odpustit, že ji v   pěti letech opustil.
Takže – sečteno a   potrženo, je to Psycho. Moc   pozitivně film nepůsobí,   ale přesto je komedií a   přináší více úsměvných   situací. Je tu silný smysl   pro detail a mnohé situace se   divákovi mohou zdát   povědomé. A to jen proto,   že je zná z vlastního   domova. V určitých aspektech   film může připomínat letos   uvedený film Revival.   Určitá skupina lidí se   opět dává dohromady a jeden   člen skupiny je vážně   nemocen.
Pro mužské   oko můžou být zajímavé   některé scény s Evou   Jeníčkovou. Nic naplat.   Píši to s maximální   poklonou i úctou, je to   ženská stále k světu.
Co bych snímku vytkl? Tak   v prvé řadě, čeho jsem si   povšiml, byla hrůza v   titulkách. Dialogy ve   francouzštině jsou   doprovázeny českými   titulky. Nevím, jestli   proběhla nějaká korektura,   ale ty hrubky a další chyby   proti češtině jsou   příšerné. A není to   úmysl. Prostě ten, kdo   dělal titulky, neumí   gramatiku. Např. věta :   „…před třiceti letu tu   byly komunistický   kasárny“. Tuším, že jsou   to „ta kasárna“. Anebo   jsem blbě viděl.
Jedná se trochu o   autobiografické vyprávění   a osobní pocity. Utvrdil jsem   se v tom, že skutečně   umělci žili a žijí v   úplně jiném světě, než   ostatní lidé.
Klauni   jsou filmem smutným i   veselým. Pokud máte deprese,   nechoďte na něj. Nelze   označit ani za divácký   film. Plus bych mohl dát za   to, že se našel někdo, kdo   dal opět dohromady Jiřího   Lábuse a Oldřicha Kaisera a   nabídl jim společné   účinkování ve filmu.

Podle názvu a obsazení jsem   čekal nějakou legraci.   Bohužel, dostalo se mi   rádoby psychologické   polostudie se zdlouhavými   dialogy a ničím jiným. Asi   po hodině jsem se podíval,   kdy už bude proboha konec a   málem mne jeblo. To co se mi   zdálo hodinou, byla polovina.   Některé scény jsou o   lidství, o lásce, o   štěstí i smutku. Jenže to   všechno je poskládáno tak   debilním způsobem, že se na   to velmi špatně dívá.   Nemá to prostě břink. Snad   až po hodině a čtvrt.   Jenže to je sakra pozdě.   Takže váhám mezi nulou,   anebo alespoň něčím   malým…