Když skončilo dětství

konec dětství Solovjev
Konec dětství je   příjemné, inteligentní   kino. Ruský pionýrský   tábor v sedmdesátých letech   je zcela jiný než by měl   být v brežněvovské mozky   vymývající totalitě.   Někteří vedoucí a děti   mají pionýrské   "galstuky", ale jsou   lidští, inteligentní a   osobití. Tradiční téma   režiséra, mladý nesmělý   zamilovaný muž, se zde   rozehrává v mnoha humorných   i vyhrocených scénách.   Pionýrský vedoucí   nedeklaruje   marxisticko-leninské pravdy,   nýbrž např. vysvětluje   dětem, že kámen je také   živý a má duši.   Vychovatele diskutují večer   s pionýry o obrazech a učí   se samostatnému myšlení a   názorům. Jako ve většině   ruských filmů nesmí chybět   klasik. Zde je patronem   Lermontov. Do něho se hlavní   hrdina stylizuje, jemu se chce   podobat, což bývá někdy   komické. Sejdou se v   milostném dialogu ve hře   Maškaráda, kterou děti   sehrávají. V boji o   přízeň vyvolené se hlavní   hrdina dostává do krajní   situace, kde řeší morální   dilemata. Stává se   bojovníkem za pravdu, proti   všem. Jeho jednání je však   účelové a je odhaleno. Pak   se musí vyrovnat sám se   sebou, se svým svědomím, s   odmítnutím jeho lásky i s   láskou , kterou neviděl.   Začíná znovu, podle   známého "staré srdce   jsem ztratil, nové ještě   nemám". Film je   nadčasový a   nadgenerační.
Osobně   jsem byla překvapena tím,   že byl tento film natočen v   sedmdesátých letech. Podle   otevřenosti,   svobodomyslnosti, kreativity i   lidského humoru by to bylo   možné přijnejmenším po   perestrojce. Takové Rusko   nám nikdo dříve   nepředstavoval a to je   škoda.