Když se zvedne déšť

Legendární dvojice   Kurosawa-Mifune pokračuje   zprostředkovaně ve svojí   spolupráci. Scénář Akira   Kurosawa a v jedné z rolí   Mifuneho syn Shiro. Humanismus   a silné sociální cítění,   kterým se Kurosawa zabýval v   některých svých filmech, od   filmu Rudovous (1964) v   podstatě ve všech   následujících, je zřejmá   i v tomto snímku. Další   spojnicí s minulostí je i   Akira Terao, který hrál ve   třech, ze čtyř posledních,   Kurosawových filmech. Nevím   zda to bylo způsobeno vlivem   režiséra Koizumiho, nebo   tím, že psal Kurosawa   scénář na sklonku svého   života, ale chybělo mně tam   alespoň kousek tragiky,   která by byla vhodně   postavena do kontrastu s   lidumilstvím hlavní postavy   Iheie Misawy. Všechno   působilo, jak to jenom   vyjádřit, snad až   přespříliš mile a   idylicky. Sice až zas takový   „slušňák“ Misawa nebyl,   jelikož, jak se dovídáme z   vyprávění, svoji slušnost,   v dřívějších letech,   používal k zištným   účelům. Ke cti mu ovšem   nutno přičíst, že se   postupně vypracoval a svoje   chování a emoce dokázal   ovládat. Pravda, i mě,   stejně jako pána Shigeakiho,   s tou přemírou slušnosti   občas vytáčel. U   „mladého“ Mifuneho si   zase nejsem zcela jist zda je   jeho herecký projev snahou o   napodobování otce, nebo je   to záležitost genů. Gesta,   mluva a intonace hlasu.   Především tyto tři věci   byly v některých scénách   zcela přirozené, v jiných   zase křečovité. Kvalitní   kameru a hudbu u asijských   filmů většinou už ani   nezmiňuji. Po tolika filmech   ji považuji již za   samozřejmost. Docela   spolehlivě mě dokáží   pobavit „hudební   vložky“, v podání   „obyčejných“ lidí,   které Kurosawa použil   několikrát i ve svých   filmech (např. Na dně,   1957). Byť film působí   místy až naivně, v   porovnání se skutečností,   a přímočaře ve svém   poselství, jsou v něm pravdy   na které se v současné   době zapomíná. Jednoduchý   film o složitých věcech.   Film o klidu v duši a   harmonii. No nic, půjdu si   uvařit rýži, po skromném   jídle si naliji šálek saké   a alespoň na malou chvíli se   zasním nad tím, jaký by byl   svět bez hamižnosti, bez   osobních ambicí, se   skromností, s pochopením a   se vše zahrnující láskou.