Kdo to tam zpívá

Tragikomedii režiséra   Slobodana Šijana bych i já   zařadil do zlatého fondu   bývalého jugoslávského   filmu, který mě dodnes   dokáže překvapovat. Také i   já budu vždy vzpomínat na   dva malé cikány, kteří   kolorují příběh svým   zpěvem a posunují děj   (smolař já jsem od malička,   proto zpívám písničky).   Prostě hudba je jedinečná.   Nikdo z pasažérů   rozhrkaného autobusu   netuší, jaké tragické   události se blíží. Ve   filmu se neustále střídají   komické a tragické situace   tak, jak to dokáže jenom   balkánská kinematografie.   Největší role připadla   Pavle Vujisičovi, který se   jí zhostil náramně.

Tento film má právem tak   vysoké hodnocení, k němuž   se ráda připojuji. Jedná se   vlastně o jeden z mála   snímků, které jsem z   provenience bývalé   Jugoslávie měla možnost   vidět. To je, myslím, velká   škoda. V kinematografii   Balkánu (stejně jako např.   v kinematografii polské) by   se jistě dala vystopovat   další hodnotná díla,   která současnému divákovi   mohou co nabídnout. A to   říkám i jako poměrně   velký příznivec komerční   tvorby.

Film   Kdo to tam zpívá má   naprosto fascinující   zpracování. Co mě   fascinovalo asi nejvíc, je   různorodost figurek postav   – ani jedna není zcela   černobílá, tedy buď   kladná či záporná.   Dopouštějí se absurdních   situací a projevů v   chování, nad nimiž   nenacházíme bližší   vysvětlení. Jako příklad   uvedu scénu, která mne   zaujala nejvíce. Jedná se o   moment, kdy průvodčí v   autobuse poručí zastavit   vozidlo. Řidičem je jeho   syn. Důvodem k zastavení je   chování jednoho z   pasažérů. Průvodčí jej   chce vyhodit z autobusu na   celkem opuštěné planině,   kde se však zčistajasna   objeví muž. Chce nastoupit   do autobusu, ale průvodčí   mu to nedovolí. Argumentuje,   že v místě, kde se   nacházejí, není zastávka a   vzít pasažéra je   porušením předpisů.   Doporučí muži, aby doběhl   200 metrů na místo, které   je vedeno jako oficielní   zastávka. Tomu nezbývá nic   jiného, než klusat podél   autobusu, aby do něho mohl   na daném místě   nastoupit…

Je   to ukázka naprosté   absurdity. Proč průvodčí   muže odmítl nabrat, když   autobus sám poručil zastavit   ze zcela jiného důvodu? To   je právě ono – i v   reálném životě se   setkáváme s figurami a   jednáním, které nám   přijde naprosto absurdní a   odporující si…Vybavil se   mi moment z nedávné doby. V   autobuse dnešních dnů   jakási mladá žena chtěla   po šoférovi zastavit mezi   dvěma vesnicemi, kde se   stavět nesmí. Nebylo by nic   jednoduššího, aby šofér   té paní slušně řekl, že   toto není možné, neboť jde   o závažné porušení   předpisů. On se však   zachoval naprosto naopak –   té ženě zastavil na   požadovaném místě a ve   chvíli, kdy otevíral dveře,   řval na celý autobus, aby si   už nikdo něco takového   příště nezvykal. Ale   proč? Její prosbu přece   mohl hned slušně odmítnout   a každý by pochopil, že   nechce riskovat nejen   porušení svých povinností,   ale i bezpečnost pasažérů.   Zcela absurdně však prosbě   vyhověl, ovšem s arogantním   komentářem…

Proč to vlastně píšu?   Jen jsem chtěla přiblížit   své pocity, jaké ve mně   film Kdo to tam zpívá   vyvolal. Je o lidech, o   životě, poukazuje na různé   schválnosti a nelogičnosti,   kterých se dopouštíme. Je   jakousi jejich karikaturou.   Výborně je též vykreslena   atmosféra válečných   let…strach z válečného   konfliktu, který do jejich   země dorazil o den později,   možná také vyvolával   chování zcela jiné, než by   projevovali za normálních   okolností. Závěrem ještě   potvrzuji slova kolegyně   Mlapisky – zajímavým   prvkem je bezesporu dvojice   mužů, kteří doprovázejí   film svými pěveckými   vstupy. Film – dle mého   názoru – má mnoho co   nabídnout současnému   divákovi, v tom tkví jeho   nadčasovost a poselství.

Jeden z nejlepších   jugoslávských filmů, který   jsem kdy viděl. Vtipná i   hořká komedie   odehrávající v době, kdy   Německo napadlo Jugoslávii.   Děj začíná kdesi v Srbsku   na jaře roku 1941. Sledujeme   osudy různých postav, které   dohromady svedlo společné   cestování autobusem na   Bělehrad. Film je jakousi   roadmovie. Film přináší   nejen hořké životní   situace, ale i inteligentní   humor.

Tvůrci z bývalé Jugoslávie   mě pořád nepřestávají   fascinovat. Mají totiž   mimořádný talent. Talent   pro spojení čirého   zoufalství a jedinečného   humoru – aspektů, které   dokážou vzájemně   proplétat a kombinovat.   Často proto nevím jestli se   mám u jejich filmů dřív   smát nebo brečet. Pokud se   směju, tak mi úsměv obvykle   mrzne na rtech. To platí i   pro tento úžasný snímek,   který je plný absurdních   situací a velmi   pozoruhodných, zábavných,   více či méně bizarních   postav. Film má ale i jiné   poselství, odráží se zde i   nedostatky lidských povah,   pod nálepkou vynikajícího   humoru je tedy cítit i   satirický podtext, protože   všechny postavy jsou tak   neuvěřitelně lidské a   vynikají právě tím, co je   pro člověka jako takového   typické. Velmi mě zaujala i   dvojice cikánů, která film   jakoby hudebně doprovází,   jejich hudba skvěle zapadá   do děje a je stejně   nezapomenutelná jako celý   snímek.