Katyň

K jedné z nejtemnějších událostí novodobých polských dějin se vrací film slavného polského režiséra Andrzeje Wajdy. Vypráví o zavraždění téměř pětadvaceti tisíc polských vojáků i civilistů, které provedla sovětská tajná policie NKVD v roce 1940. Toto traumatem poznamenané téma dlouho provázela řada zfalšovaných důkazů, rozporuplných faktů a nejasností, proto bylo příznačně nazýváno Katyňská lež. Přitom hromadné hroby obětí odhalili Němci již v roce 1941. Moskva ale na oplátku z masakru obvinila Němce, západní evropské státy o hrůzyplné události raději mlčely. Až v roce 1990 Rusko přiznalo, že Stalin vraždy příslušníků polské vojenské a společenské elity skutečně nařídil. Přesto ruská strana stále odmítá odtajnit dokumenty, jež se týkají této události a uznat masakr za genocidu.

Filmové drama začíná 17. 9. 1939, kdy Sovětský svaz napadl Polsko, krátce předtím šokované drtivým útokem německé armády. V popředí děje jsou manželé Jerzy a Anna, na jejich příběhu jsou ukázány osudy příbuzných zajatých polských důstojníků, později také složitý úděl zajatců, končící tragédií… Scénář vznikl podle knihy Katyń: Post Mortem spisovatele Adrzeje Mularczyka. Pohled režiséra Andrzeje Wajdy zaznamenává nejen brutální zvěrstva obou režimů, stalinského i nacistického, v Polsku čtyřicátých let, způsobená totalitní ideologií a státní mocí, která v zahraničí nekompromisně prosazuje svou moc, ale také jejich následnou propagandistickou manipulaci i tresty pro všechny, kdo se oficiální lživé propagandě pokusí postavit. Dobové dokumentární záběry zůstávají součástí filmové výpovědi, stejně jako velmi realisticky a nekompromisně zobrazený masakr. Snímek přitom nepodporuje žádnou ideologii, na události pohlíží z hlediska obyčejných lidí. V Polsku Katyň získala významné ocenění v podobě sedmi Orlů, udělených v kategorii nejlepší film, za kameru (Pawel Edelman), kostýmy (Magdalena Biedrzycká, Andrzej Szenajch), hudbu (Krzysztof Penderecki), scénografii (Magdalena Dipontová), zvuk (Jacek Hamela) a ženský herecký výkon ve vedlejší roli (Danuta Stenka). Snímek byl také v roce 2008 nominován na Oscara za nejlepší neanglicky mluvený film a získal řadu dalších cen na zahraničních festivalech.

Zdroj: ČT

POZOR SPOILER

Píše se sedmnáctého září roku 1939. Na železničním mostě stojí davy lidí. Pak zde běží nějaký muž a křičí, že je napadli Sověti. Nastává hromadný úprk.

Prchá i paní Anna s dcerkou Veronikou. Dostávají se až ke kostelu, kde je spousta raněných. Kněz říká, že zajatci jsou na nádraží a Anna se tam ihned vydává.

Její manžel, poručík Andrzej zde je a píše si deník. Chce, aby bylo vše zaznamenáno. Například i to, že propustili vojáky a nechali si jako zajatce jen důstojníky. Nabídku k útěku od své ženy ihned zamítá. Vzápětí je s ostatními převezen do Kozelska.

Andrzejův otec je vysokoškolský profesor a zrovna se chystá na přednášku důstojníka SS Müllera. Nechce se mu, ale musí ukázat, že všichni stojí za děkanem. Přednáška Obersturmbannführera Brunona Müllera je krátká. Je jim lakonicky sděleno, že se stávají zajatci. Jsou nahnáni do aut a odvezeni.

Anna se ukryje u Elzbiety Alexandrovny, manželky polského vojáka Kazimierza Ignatiewicza, kde bydlí i sovětský kapitán Popov. Ten Anně navrhuje sňatek. Ten by ji totiž mohl zachránit před smrtí. Byla by tak totiž oficiálně manželkou sovětského vojáka a ne polského. Anna nesouhlasí. Hned nato sem vrazí sovětské komando a Elzbietu i s dítětem zatkne. I Anna měla být zatčena, ale kapitán dalšímu prohledávání zabrání.

Je jaro 1940 a Anna je v Krakově u matky. Andrzej je stále v zajateckém táboře i s poručíkem Jerzym. Ten mu půjčuje svůj svetr. Do Krakova přichází zpráva z lágru o profesorově úmrtí. A v lágru, kde je Andrzej, vyvolávají první skupinu vězňů. Ti jdou rádi, protože se domnívají, že jdou na svobodu.

19. května 1943. Všude se píše a hovoří o odkrytých masových hrobech. V nich jsou mrtvoly, které se identifikují jen podle maličkostí. Obětí je i generál, jehož ženu nacisté nutí, aby podepsala prohlášení o sovětském zločinu. Ona odmítá.

18.1.1945 strhávají Poláci nacistické symboly. Objevuje se zde Jerzy, ale v sovětské uniformě majora. To je každému divné, protože byl na seznamu zavražděných v Katyni. Jerzy později přizná, že to byl právě půjčený svetr, který zavinil záměnu, a že Andrzej je ten, kdo byl zavražděn. NKVD prý přichází do budovy, kde mají Poláci uschovány materiály nalezené v hromadných hrobech. Je to však jen Jerzy. Ten se také později zastřelí.

Mladý muž Tadeusz se vrací do Krakova, kde míní studovat, ale odmítá napsat nový životopis. V tom původním totiž uvádí otce jako zavražděného Sověty, a to se nelíbí. Když pak strhává sovětský plakát, je nucen se ukrýt. Na svém útěku je však přejet autem.

Ani Agnieszka nevěří sovětské verzi, proto je nařčena z šíření lži. I po ní chtějí podepsat papír, ve kterém by označila za viníky Němce. Ona ovšem také odmítá.

Za Annou přichází žena, která měla přístup ke katyňským nálezům z hromadných hrobů a předává jí deník jejího manžela...

Slavný polský režisér Andrzej Wajda ve svém právě dokončeném filmu Katyň zpracoval jednu z nejtemnějších událostí polských dějin: masakr 22 500 polských vojáků i civilistů, který provedla sovětská tajná policie NKVD v roce 1940
Kolem katyňského masakru vznikla řada kontroverzí a nejasností. Hromadné hroby obětí odhalili Němci v roce 1941. Moskva na oplátku z masakru obvinila Němce, západ o masakru mlčel... Rusko až po padesáti letech mlčení v roce 1990 přiznalo, že Stalin vraždy polské vojenské a společenské elity opravdu nařídil. Přesto Rusko stále odmítá odtajnit dokumenty týkající se této události a uznat masakr za genocidu.
Filmové drama, které Wajda natočil podle knihy Katyń: Post Mortem od Adrzeje Mularczyka, se zaměřuje na příběhy lidí, které masakr s různou intenzitou osobně zasáhnul. Právě tak jako zasáhnul jeho tvůrce: v Katyni byl zavražděn Wajdův otec a také strýc hudebního skladatele Kryzstofa Pendereckého.
Osou filmu jsou osudy žen, které ztratily své manžely, bratry, syny. Některé z nich se také dostávají do sovětského zajetí, jiné hledají důkazy o jejich přežití, další apaticky čekají, smířené s tím nejhorším možným scénářem. Film představuje jednu z nejhrůznějších vražd především pohledem rodinných příslušníků, prostřednictvím jejich marných nadějí a prožívaného utrpení.
Film byl v roce 2008 nominován na Oscara za nejlepší neanglicky mluvený film. Sám Andrzej Wajda je držitelem čestného Oscara za celoživotní dílo. Získal ho v roce 2000.
DL filmu

Příběh o zločinu, který měl zůstat zapomenut. Slavný polský režisér Andrzej Wajda ve svém právě dokončeném filmu Katyň zpracoval jednu z nejtemnějších událostí polských dějin: masakr 22 500 polských vojáků i civilistů, který provedla sovětská tajná policie NKVD v roce 1940. Kolem katyňského masakru vznikla řada kontroverzí a nejasností. Hromadné hroby obětí odhalili Němci v roce 1941. Moskva na oplátku z masakru obvinila Němce, západ o masakru mlčel... Rusko až po padesáti letech mlčení v roce 1990 přiznalo, že Stalin vraždy polské vojenské a společenské elity opravdu nařídil. Přesto Rusko stále odmítá odtajnit dokumenty týkající se této události a uznat masakr za genocidu. Filmové drama, které Wajda natočil podle knihy Katyń: Post Mortem od Adrzeje Mularczyka, se zaměřuje na příběhy lidí, které masakr s různou intenzitou osobně zasáhnul. Právě tak jako zasáhnul jeho tvůrce: v Katyni byl zavražděn Wajdův otec a také strýc hudebního skladatele Kryzstofa Pendereckého. Osou filmu jsou osudy žen, které ztratily své manžely, bratry, syny. Některé z nich se také dostávají do sovětského zajetí, jiné hledají důkazy o jejich přežití, další apaticky čekají, smířené s tím nejhorším možným scénářem. Film představuje jednu z nejhrůznějších vražd především pohledem rodinných příslušníků, prostřednictvím jejich marných nadějí a prožívaného utrpení. Film byl v roce 2008 nominován na Oscara za nejlepší neanglicky mluvený film. Sám Andrzej Wajda je držitelem čestného Oscara za celoživotní dílo. Získal ho v roce 2000.
reklamní materiály distributora DVD

Film nám ukáže na osude niekoľkých poľských rodín aj povojnové dôsledky masakru poľských dôstojníkov v Katyni. Po spoločnom prepadnutí Poľska v r.1939 sovietskymi a nacistickými jednotkami padlo do zajatia sovietov asi 15-22 tis.poľských dôstojníkov.Najvyššie vedenie SSSR rozhodlo 5.marca 1940 o likvidácii internovaných dôstojníkov.Boli prevezení do Katyne pri Smolensku, Mjednojebu pri obci Tver a do Pjatičaky pri Charkove.Vštetci boli zavraždení príslušníkmi NKVD výstrelom do tyla a zahrabaní v hromadných hroboch.V r.1943 keď Smolensk obsadila nemecká armáda ,na základe udania miestnych občanov odhalili hromadné hroby.Nemci zvolali medzinárodnú komisiu ,ktorá jednoznačne potvrdila pôvodcov tohto ohavného činu.Rusi to zvaľovali na Nemcov, ale komisia potvrdila presný čas úmrtí.Rusi sa k tomu priznali až za vlády Gorbačova a neskôr Jelcin odtajnil niektoré usvedčujúce dokumenty.
Film je o tragédii ktorá postihla elitu poľského národa počas vojny a perzekúci rodín popravených dôstojníkov v povojnovom komunistickom režime.

ž na sklonku života mohl Andrzej Wajda realizovat dlouho zamýšlený projekt Katyň, který věnoval svým rodičům a který je prvním hraným filmem na traumatické téma jedné z největších válečných tragédií. Wajdův otec jako záložní důstojník byl jednou z obětí Katyňského masakru, během nějž na jaře roku 1940 příslušníci NKVD brutálně zlikvidovali okolo pětadvaceti tisíc zajatých polských důstojníků. Velkoryse koncipovaná historická freska však nevypovídá pouze o okolnostech a průběhu tohoto státního zločinu, nýbrž i o tzv. Katyňské lži. Když Němci v dubnu 1943 odhalili masové hroby v katyňském lese nedaleko města Smolensk, využili to k propagandě. Stejně tak postupovali Sověti, když v lednu 1944 zveřejnili závěry Burděnkovy komise a bezostyšně obvinili z masových vražd nacisty. Jejich lež se v osvobozeném, komunisty ovládaném Polsku stala na dlouhá desetiletí oficiální pravdou. – V centru děje, odvíjejícího se od 17.9.1939, kdy Sovětský svaz vpadl do Polska, decimovaného německým útokem, do období brzy po válce, jsou manželé Anna a Andrzej. Na jejich příběhu jsou obnaženy osudy příbuzných důstojníků a také úděl zajatců, završený na konci aktem masové vraždy. Kolem této dvojice se v epizodách odvíjejí tragédie dalších postav, mj. manželky generála, Andrzejova spolubojovníka Jerzyho, který přežil a přidal se k vítězům, Annina synovce nebo dvou sester zavražděného poručíka letectva. Naprostá většina situací vychází ze skutečnosti a opírá se o pečlivé studium nejrůznějších svědectví. Po filmové stránce se jedná o klasické žánrové dílo, provázené záběry z dobových dokumentů (příkladné jsou dva téměř totožné propagandistické filmy o Katyni, jeden německý, druhý ruský). Wajda často pracuje s jednoznačnými symboly (krucifix přikrytý vojenským pláštěm, roztržená polská vlajka, použitá Rusy jako rudý prapor i jako látka na onuce, aj.) a opírá se především o sílu samotného tématu, jež není třeba nějak filmově ozvláštňovat.
Tomáš Bartošek, Filmový přehled 2008/10