Kanály

V době vzniku filmu, tedy v roce 1956, se o Varšavském povstání z roku 1944 v polské kinematografii spíše mlčelo - bylo totiž akcí nekomunistického odboje, Zemské armády. Mladý režisér Andrzej Wajda, který na válečné téma natočil i svůj první film Nezvaní hosté (Pokolenie, 1954), se ve svém druhém hraném filmu pokouší vypořádat s tragickou událostí, která si vyžádala téměř 250 000 padlých a jejíž hodnocení od začátku rozdělovalo veřejné mínění v Polsku.
Filmovou poctu povstání, po němž následovala zkáza města, natočil Wajda poněkud „nehrdinským" způsobem: děj se zaměřuje na poslední fázi operace, povstání upadající, odsunuté do pachu a temnoty kanálů. Wajdovým záměrem však nebylo odejmout postavám jejich hrdinství, snaží se je ukázat tak, jak je utvářela historie, aniž by je stavěl na piedestal.
Na filmu režisér spolupracoval se scenáristou Jerzym Stefanem Stawińským, který sám byl přímým účastníkem povstání - jejich společné hodnocení povstání pro některé diváky mohlo mít i nádech útočení na „svaté" hodnoty. Oficiální kritika pak k filmu byla zdrženlivá z důvodu nevítaného tématu. Chladné přijetí snímku v Polsku bylo částečně zmírněno, když film získal v roce 1957 Zvláštní cenu poroty na MFF v Cannes.
Dnes již klasický film se dějem vrací do září roku 1944. Rota poručíka Zadry, která bojuje ve varšavské čtvrti Mokotów, po neúspěšném pokusu vymanit se z německého obklíčení zvolí jedinou možnou cestu: uchýlí se do kanálů, aby se dostala blíže středu města, kde se ještě brání povstalci. V podzemním labyrintu plném splašků se čtyřicetičlenná rota rozpadá na tři části, z nichž každá má trochu jiný osud - sledujeme také dva milostné příběhy. Na zemi u ústí kanalizace číhají Němci s granáty... Tragický konec povstalců je předznamenán už v úvodu filmu, hlavní hodnota snímku tak tkví v mýty nezatíženém pohledu na jednotlivé postavy a jejich prožitky. Bylo jejich hrdinství zbytečné?

Jitka Rohanová
Letní filmová škola Uherské Hradiště 2016

Druhý celovečerní film Andrzeje Wajdy není pouhou historickou freskou Varšavského povstání a jeho hrdinů, ale hlavně dramatem o prožitcích konkrétní skupiny lidí. Po stránce formální i poetické otvírá film významnou kapitolu polského filmu později nazvanou Polská škola.

Motiv Varšavského povstání se objevil v polských filmech již po válce (Zakázané píšničky, Varšavský Robinson), ale teprve premiéra filmu Kanály režiséra Andrzeje Wajdy, umocněná reklamním heslem „první film o Varšavském povstání“, prolomila válečné tabu vytvořené komunistickou propagandou. Tím se staly Kanály víc než jen uměleckým počinem - věcí celého národa. Film byl na počátku přijat velice nedůvěřivě a se smíšenými pocity. Rozpoutal bouři polemik, ale v každém případě vzbudil velký zájem. Jeho význam byl v plné míře doceněn teprve po úspěchu na MFF v Cannes, kde získal Zvláštní cenu poroty (ex aequo Sedmá pečeť I. Bergmana). Záhy se prodal do 24 zemí světa, čímž pomyslně uvedl polský film do světové společnosti. Jen v Polsku ho první rok vidělo 4,2 miliónů diváků.

Téma Varšavského povstání bylo jedním z válečných traumat polského národa (zahynulo v něm téměř 200 tisíc civilních obyvatel Varšavy) a od Wajdy se očekával film, který formou pomníku vzdá hold polským bojovníkům za svobodu. Film, který vznikl, ale otevřeně ukazuje psychický rozpad povstalců a ironicko-romantizujícím tónem podtrhuje zbytečnost celé akce. Děj se odehrává během posledních dnů povstání, kdy její euforické počátky již dávno vzaly za své. Jedinou možností čtyřicetičlenného oddílu poručíka „Zadry“, jak se dostat do centra Varšavy a pomoci tak posledním povstalcům, je zvolit cestu kanály. A tak celý oddíl pomyslně vstupuje do Hádova království. Jejich zkušenost z říše mrtvých (v antice nazývána jako „nekyia“) se v boji o možnost řízení vlastního osudu stává zkušeností celého národa.

Kontrapunkt válečného tématu tvoří umělecké hodnoty filmu, jež upozornily na jev označený později za Polskou školu. Výrazným odklonem od socrealistické poetiky vytvořili první absolventi lodžské filmové školy snímek, jenž je zřetelným potomkem své doby – boří cenzurní hranice a umělecké doktríny. Hlavním inspiračním zdrojem celé školy se stal bezpochyby italský neorealismus, projevující se hlavně v reportážním aranžmá záznamu válečných událostí. Další umělecká inspirace, v Kanálech ještě viditelnější, vychází z filmového expresionismu a zde se projevuje v práci se světlem a v rafinované poetice záběrů.

Scénárista filmu Jerzy Stefan Stawiński sepsal své osobní zážitky z Varšavského povstání nejprve ve stejnojmenné povídce, která vyšla roku 1956. Trefný výběr látky charakterizuje Wajda těmito slovy: „Největší sociální napětí se vybíjejí často v gestech, která autor scénáře může sám jen těžko vymyslet. … Přesto jistý hollywoodský scénárista blahopřál Stawińskému k jeho neobvyklému nápadu. Nedovedl si představit, že kanály byly opravdu jedinými spojovacími cestami, když nepřetržitá palba zneprůchodnila ulice.“
(Petr Vlček, LFŠ 2007) (oficiální text distributora)