Poslední světovou válku už většina televizních diváků neprožila, ale přesto i oni vědí, jaké to je žít s pocitem ohrožení, s uvědoměním, že vlastně každým okamžikem mohou začít nové hrůzy. Proto také v posledních letech vzniká množství uměleckých děl – mezi nimi i televizních, která se nechávají válečnou nebo poválečnou situací inspirovat, jež se snaží, proti dílům, která byla vytvářena těsně po ní, zachytit ne již válečné boje s nálety a bortícími se domy, nýbrž člověka bortícího se pod hrůznými okolnostmi, člověka, který ač se nakonec zdvíhá, zůstává poznamenán. O válce, vlastně o tom, co válka přináší, co ničí a bere, byl i televizní film scenáristy
Alexandera Lukeše a režiséra
Marcela Dekanovského JSI KRÁSNÁ. Na příběhu mladých, nevyzrálých dívek, budoucích zdravotních sester, které přijely na konci války do Terezína likvidovat tyfovou epidemii, se tvůrcům podařilo ukázat charakter neokázale lidského hrdinství.
Do ubohosti koncentračního tábora nastoupila děvčata v neposkvrněně bílých uniformách, které jako by symbolizovaly jejich touhy, sny, jejich čistou bezelstnost a nezkušenost. Stejnokroje však postupně tmavnou špínou, potem i krví a medikamenty a dívky dospívají. Dospívají rychle, skleníkově v neskleníkovém prostředí, kde zažily chvíle velké lidské bázně, ve kterých si říkaly „Utečeme!“, kde ale také prokázaly nezměrnou odvahu a rozhodnost (viz scéna s vězni, kteří chtěli domů). Postavy – nejen dívek – byly napsány pravdivě (viz scéna, kdy spolužačky vyzvídají na Bobině, jestli jí políbil, na níž autor ukazuje, že člověk i v terezínsky neutěšeném prostředí stále zůstává člověkem; nebo scéna s bývalou vězenkyní, doufající, že na ni manžel čeká). Byly také přesvědčivě zahrány (viz scéna s vězněm, který se bál opustit celu, jedinou jistotu svého života), ovšem s výjimkou tvrdě chlapáckého doktora, kterého příliš jednostrunně interpretoval
Petr Pelzer.
Do autentického příběhu se mohla při zpracování vloudit přemíra naturalismů stejně jako přehnaná stylizace. Avšak režisér i scenárista (zajisté za přispění dramaturgie
Eduarda Vernera) dokázali najít tu správnou míru stylizace. Jediná scéna – s výrobcem rakví – z ní vybočovala (mimochodem, ta plnila v díle pouze funkci informativní, podle mého, fakta o tyfové epidemii a způsobu úniku vězňů šla sdělit věrohodněji). To je však drobný prohřešek proti celku inscenace.
VTÍPILOVÁ, Lenka.
Na okraj obrazovky: Vnímavý ozvuk války. Rudé právo. 1987, roč. 67, č. 120 [26. květen], s. 5. [upraveno, zkráceno]
