Její zpověď

Dramatický snímek v režii proslulého mistra hororu Alfreda Hitchcocka nás zavádí do Londýna v roce 1920. Hlavní hrdinkou je zde mladá dívka Alice White, jejíž život zdá se být bezstarostný a naplněný vztahem ke kriminálnímu policistovi Frankovi Webberovi. Uhlazený a decentní Alicin snoubenec, pracující pro Scotland Yard, však vyvolává v Alici pocit stereotypu a nudy. Při návštěvě restaurace se nebrání flirtu s neznámým mužem, jenž o sobě tvrdí, že je umělcem. V Alici tajemný neznámý vzbudí zvědavost a v náhlém poblouznění a snad i touze pro dobrodružství se nechá zlákat návštěvou studia onoho umělce. Nechce být svému příteli nevěrná, ale jen touží poznat něco nového, neznámého, setkání s cizím mužem bere jako neškodnou hru. Bohužel však zdánlivý a zprvu se jevící neškodný flirt se změní v noční můru. Z umělce se stává násilník, který se mladé dívky hodlá za každou cenu zmocnit. Alice si pozdě uvědomuje svou naivitu, avšak je odhodlaná bránit vlastní čest. V sebeobraně se dopouští zločinu a útočníka zabije. Vyšetřováním zločinu je pověřen Frank, který na jedné straně se zmítá mezi profesionální ctí a na straně druhé láskou k Alici, jíž nechce ublížit. Mladou ženu čeká nelehká cesta, v níž musí dokázat, že zločin spáchala v sebeobraně, k tomu však čelí útokům a výhrůžkám tajemného svědka...

Psychologické drama „Blackmail“ neboli „Její zpověď“, jak zní český název tohoto snímku, vzniklo na samém rozhraní němého a zvukového filmu. Mnohá filmová díla se v té době tzv. dodatečně ozvučovala. Stalo se tak i v případě tohoto snímku, o čemž Alfred Hitchcock později vyprávěl:

“Na Vyděračství (Její zpověď) bylo zajímavé to, že producenti se po velkém váhání rozhodli, že to bude němý film - až na poslední díl, protože se tenkrát některé snímky uváděly s reklamou: Částečně mluvený film. Já však tušil, že změní názor a budou požadovat zcela zvukový film. Proto jsem s touto možností předem počítal. Použil jsem techniky zvukového filmu, ale bez zvuku. Díky tomu jsem se pak mohl po dokončení filmu stavět proti nápadu s částečně mluveným filmem. Dostal jsem volnou ruku, abych některé scény natočil znovu. Hlavní představitelka Anny Ondráková neuměla skoro vůbec anglicky, a protože dabing v té podobě, jak se dělá dnes, tenkrát ještě neexistoval, vyřešil jsem problém použitím jedné mladé anglické herečky, Joan Barryové, která byla v kabině mimo zorné pole pole kamery a mluvila dialog do mikrofonu, zatímco slečna Ondráková jenom předstírala, že mluví. Sledoval jsem tedy jak Anny Ondráková hraje, a přitom jsem neustále poslouchal pomocí sluchátek, jak mluví Joan Barryová.“

Ukázka použita z knihy: ROZHOVORY HITCHOCK – TRUFFAUT, r. 1987, Čs. filmový ústav, Praha

Zpracování a překlad: Hortensie

Kriminální drama o bezúhonné dívce, která se dílem okamžiku stává vydíranou vražedkyní, zaujímá jako první zvukový i mluvený britský film v tvorbě Alfreda Hitchcocka i v národní kinematografii výsadní historické postavení. Jeho němá verze však měla u diváků i kritiky překvapivě větší úspěch.
Divadelní hru Blackmail (Vydírání) Charlese Bennetta, jejíž uvedení v roce 1928 se stalo senzací sezony, Alfred Hitchcock jako námět svého dalšího filmu uvítal, protože mu umožnila zkoumat spojitosti mezi sexem a násilím. Tedy téma, které ho již od filmu Příšerný host (1926) i nadále provázelo.
Zápletka rozehrává motiv provinění ve třech vzájemně se prostupujících významových obměnách. Dívka v sebeobraně zabije sexuálního násilníka, nepřímý svědek jejího činu se ji pokouší vydírat a policejní detektiv, který je jejím přítelem, manipuluje vyšetřování v neprospěch vyděrače, jehož policie považuje za podezřelého. Klíčem je mnohoznačnost kontextů. Mileneckému páru přeje štěstí, avšak tísni z provinilosti před sebou samými oba již zřejmě nikdy neuniknou. A to je závěr, který se od divadelní hry liší.
Hitchcock obklopený svým týmem, který tvořili kanadský scenárista Garnett Weston, režisér Michael Powell a neoficiálně, leč s o to větší autoritou dramaturga také režisérova manželka Alma Revilleová,
divadelní předlohu zásadně proměnil v dynamickou a ryze obrazovou záležitost. Filmové zpracování výrazně využívá autenticity exteriérů města. Velký prostor dává také charakterové drobnokresbě vedlejších postav, zjevně odpozorované z vlastních životních zkušeností s živnostnickým prostředím nižších středních vrstev.
Příběh otvírá prodloužený prolog líčící zásah policejní přepadové jednotky, který je velmi akční a objektivizovaný téměř k dokumentaristické přímočarosti. Konec filmu se výrazně liší od své předlohy. Hitchcock celé třetí dějství vynechává a soustředí se na fyzickou akci - na pronásledování podezřelého, které se v duchu hitchcockovského crescenda odehrává v prostorách Britského muzea. Efektní závěr na důvěrně známém místě či pamětihodnosti se počínaje tímto snímkem stal častou součástí Hitchcockova stylu. Dobové mimořádnosti dodává filmu též použití Schüfftanovy trikové techniky ve vypjatých momentech při závěrečné honičce.
Věroslav Hába
LFŠ 2015