Jediná noc

Julien se nově přestěhoval se svou přítelkyní Cécile do pařížské čtvrti a pracuje v noci jako technik ve známé pařížské videotéce. Jednou v noci, když se vrací domů, uvidí přes sklo z chodby domu bosou a zraněnou dívku, která mokne v dešti, oblečená jen v noční košili. Vypadá, jako by potřebovala pomoci, ale dřív než Julien může zasáhnout, dívka zmizí do noci. Druhého dne potká tutéž dívku, Gabrielle, která je však sebevědomá a elegantní. Julien ženu stále sleduje,až zjistí, že bydlí naproti němu, s malým synkem a přítelem Luisem a postupně pochopí, že Gabrielle trpí náměsíčností.
Z instiktivní přitažkivostu se postupně rodí "šílená láska", jíž francouzi od dob surrealistů říkají "l´amour fou", a Julien se začne o nemocnou Gabrielle starat...

Scenárista a režisér Xavier Giannoli na sebe upozornil zvláštním debutem Žádostivá těla (2003, FP 1/2004), v němž sledoval proměny vztahu dvou mladých lidí pod vlivem dívčiny těžké nemoci. V psychologickém dramatu Jediná noc vlastně opakuje a rozvíjí podobný model; zasazuje jej však do jiného kontextu. - Mladík Julien žije s přítelkyní Cécile. Jedné noci však na ulici v dešti zahlédne bosou zmatenou dívku Gabrielu. Později ji vidí ve dne jako normální maminku malého chlapce. Je však svědkem jejích dalších nočních záchvatů a pochopí, že mladá žena, jež ho stále více přitahuje, trpí náměsíčností. Seznámí se s ní, s její přítelkyní a hospodyní Džamilou i s jejím milencem Louisem, který se pohybuje v podnikatelském polosvětě a který má vlastní rodinu v přepychovém domě za městem. Julien se navzdory Céciliným výčitkám začne o Gabrielu starat a pomáhá jí v těžkých chvílích (žena dvakrát skončí zraněná v nemocnici). Gabriela nakonec zastřelí Louise ve svém bytě. Julien přesvědčí vyšetřovatele, že to udělala nevědomky během záchvatu. – Tak jako je somnambulismus neobvyklá nemoc, spojovaná s mnoha mýty, tak také Giannoliho film připomíná místy znepokojivou noční můru. Převažují v něm noční scény, zpravidla spjaté s deštěm a vztahy mezi postavami jsou jakoby pokroucené. V recenzích se konstatuje, že tvůrci oživují surrealistickou „l’amour fou“ (šílenou, temnou či osudovou lásku), spjatou s procesy podvědomí. Akcentuje se také určitý prvek voyeurství, spojený s Julienem i se záběry z lékařského sledování náměsíčného chování. Mladík pracuje ve veřejné videotéce, kde v setmělých místnostech blikají mdlá světla monitorů, zatímco v zázemí moderní technika vybírá a dodává kazety zákazníkům. Atmosféru dokresluje i úryvek z Murnauova Upíra Nosferatu. Poněkud překvapivě je vypravěčkou a komentátorkou neveselého příběhu Julienova dívka Cécile. – Snímek navzdory profesionálním kvalitám působí jako přespekulovaný a nepříliš věrohodný umělecký počin.
Tomáš Bartošek, Filmový přehled 2006/7