Obsah filmu Jako v zrcadle
V prvním dle „komorní trilogie" (Jako v zrcadle, Hosté Večeře Páně, Mlčeni) vnáší Bergman na filmové plátno existenciální filosofii, konkrétně hledání Boha a v obecnějším významu hledání smyslu života. Metafora obsažená v názvu filmu, který odkazuje k Epištole sv. Pavla, naznačuje, že Bůh na tomto světě je poznatelný pouze nepřímo, „v zrcadle". Hlavní hrdinka, schizofrenička Karin (Harriet Anderssonová) vyzařuje i ze své zastřené mysli duchovní světlo, i když stále častěji zatemňované úzkostí z chorobně uzavřeného nitra. Atmosféra a klimatický stav ostrova, kde se v letním čase setkává otec - spisovatel v tvůrčí krizi - se svými dvěma...
V prvním dle „komorní trilogie" (Jako v zrcadle, Hosté Večeře Páně, Mlčeni) vnáší Bergman na filmové plátno existenciální filosofii, konkrétně hledání Boha a v obecnějším významu hledání smyslu života. Metafora obsažená v názvu filmu, který odkazuje k Epištole sv. Pavla, naznačuje, že Bůh na tomto světě je poznatelný pouze nepřímo, „v zrcadle". Hlavní hrdinka, schizofrenička Karin (Harriet Anderssonová) vyzařuje i ze své zastřené mysli duchovní světlo, i když stále častěji zatemňované úzkostí z chorobně uzavřeného nitra. Atmosféra a klimatický stav ostrova, kde se v letním čase setkává otec - spisovatel v tvůrčí krizi - se svými dvěma dospělými dětmi, působí jako emocionální i dramatické pozadí pro vzájemnou konfrontaci rozrušených rodinných vztahů. Film natočil Bergman na ostrově Farii, kde našel útočiště a postavil si dům („Tady je bezpečí. Neptejte se proč, všechna vysvětlení budou jen neobratná dodatečná zdůvodnění."). Tento ostrov se stal dějištěm ještě několika jiných jeho filmů, jejichž sevřené komornosti vyhovovala ostrovní izolovanost a odloučenost od civilizačních rušivých vlivů.
Autor/Zdroj: /Kino AERO < Zobrazit méně
zobrazit všechny obsahy (1)
TIP: Nastavení pořadí obsazení si můžete nastavit
zde >>
Nejnovější komentáře k filmu
Hodnocení: 9 / 10
Přidáno: 20.8.2010
Bergman ve vrcholné formě. Komorní, sevřené drama čtyř lidí odhalující postupně jejich utajované trýzně: osamělost, prázdnotu, vnitřní i mezilidské bariéry a hledání záchytného bodu, kterým má být, jak je u Bergmana zvykem, Bůh. Ten se ale zase ukazuje být příliš mlhavým a studeným pojmem a tak se coby nadějné světýlko objevuje pojem trochu konkrétnější - láska. Jinak je ale atmosféra filmu vysloveně ponurá, tíživá a velmi účinně jí v tom podporuje bachovské violoncello. Herci jsou strhující, především Harriet Andersson přímo koncertuje. Někdy se sice dialog zvrtne do filozofické přednášky, ale dá se to snést a koneckonců je to Bergman, ne?
Hodnocení: 10 / 10
Přidáno: 19.4.2010
Každý další Bergmanův film mě utvrzuje v tom, že jeden z největších, ne-li největší, režisérů vůbec. Po tomhle filmu to platí dvojnásob. Komorní prostředí, působivá kamera, famózní výkony Bergmanových dvorních herců, všechno je navíc umocněno cellovými suitami od Bacha. Právě ty pro mě posouvají tento úžasný film ještě o stupeň výš.