Jack a fazolový stonek

Jack a fazolka. To byla   úžasná pohádka u které   jsem se i dost bál jako   malý, pustil jsem si ji ze   zvědavosti i asi před třemi   roky znovu, to už   samozřejmě nebylo ono. Ale   když to vezmu dětskýma   očima ....

Jedna z pohádek, která díky   nostalgii získala v mé mysli   status čehosi úžasného.   Začalo to totiž zhruba   před 18 lety, kdy jsem tuhle   věcičku, díky svým   častým „dovoleným“ v   ostravské nemocnici vídal i   v několika letech   následujících alespoň   třicetkrát.
Aktuální setkání mě   sice přivedlo trošku do   reality (ano, už tuhle   kreslenou věcičku   nepovažuji za nejlepší   kreslený film všech dob),   ale ona nostalgická patina,   ruku v ruce s řemeslnými   kvalitami mě přesvědčila i   nyní o tom, že už tenkrát   jsem měl zkrátka docela   dobrý vkus:-)
Podle   animace to sice nemusí   vypadat jako žádný zázrak   (taky je to téměř 40 let od   vzniku), ale už jenom   propojení „západní“ a   „východní“ animace   (zřejmé hlavně (pouze?)   při porovnání princezny   Kopretiny s Jackem) je   zajímavý nápad. S   přihlédnutím k tomu, že   snímku se místy daří   navozovat až hororovou   atmosféru (pro ilustraci   myslím stačí vidět obraz   „prince Tulipána“),   výborně kombinovanou s   lehčími scénami   (čarodějnice běhá) tu   máme věru netradiční   dílko. Za zmínku rozhodně   stojí také tak trochu   nezvyklý, v širších   souvislostech vlastně dost   smutný konec, který v   pohádkách není nijak často   k vidění (včetně jedné   opravdové smrti/vraždy?:-).   Nesmím rozhodně zapomenout   ani na dvojici vypravěčů,   která je podle některých   rušivým elementem a jejich   „filozofické“ kecy tu   nemají co dělat. Jsem   opačného názoru a navíc na   jejich promluvách zrovna moc   filozofie nevidím. Navíc se   toto obohacení objevuje   opravdu jenom sporadicky.
Co je zde zastoupeno v   podstatně větším   množství je hudba, potažmo   písně. A tady přd tvůrci   musím smeknout asi úplně   nejvíc. I po cca 14 letech,   kdy jsem tohle dílko viděl   naposledy mi totiž mnoho   melodií v hlavě zůstalo a   sledovat něco takto napůl   pozapomenutého, napůl   důvěrně známého mi   připadalo jako milé   setkání se starým   přítelem. On už jenom fakt,   že i po té spoustě let si   téměř veškeré dění   pamatuji o jistých kvalitách   svědčí...