Ivanovo dětství

Novelu Vladimira Bogomolova Ivan z roku 1957 se neúspěšně pokoušeli adaptovat jiní sovětští tvůrci, než ji na přímluvu režiséra a pedagoga Michaila Romma nabídli čerstvému absolventovi moskevské školy VGIK Andreji Tarkovskému. Ten dokázal příběh osiřelého dvanáctiletého Ivana, před jehož očima nacisté vyvraždí celou vesnici včetně Ivanovy matky a sestry, a který se proto rozhodne stát vyzvědačem ve službách Rudé armády, prodchnout uhrančivou směsicí metaforiky a expresivnosti. Zlatý lev, kterého v Benátkách snímek získal, předznamenal hvězdnou kariéru režiséra, jehož na Západě vždy ocení víc než doma. Od Ivanova dětství se táhne linie Tarkovského hrdinů, kteří ve snaze spasit svět na sebe berou hříchy lidstva.

Málokdy se stává, aby se celovečerní debut vymezil vůči pojednávanému tématu natolik ostře a přesvědčivě, jak se to povedlo v Ivanově dětství. Válka, která tvořila nedílnou součást tematických výrobních plánů sovětské kinematografie, měla svou neodmyslitelnou ikonografii. Nemusela vypadat heroicky, zato byla vždy vítězná. Tarkovskij přesně vycítil, kde a jak ukázat její hlubokou zvrácenost, která vítězná být nikdy nemůže. Střídání dětského pohledu na konflikt a dospělého náhledu na účast dětí v něm prostřednictvím prolínání Ivanových snů o dětství a kruté reality, kde je na úkol příliš těžký i pro dospělého vysláno dítě, dodávalo válečnému dramatu hluboce emotivní a morální rozměr.

Jedinečný umělecký rukopis doprovázený kongeniální kamerou Vadima Jusova okamžitě zajistil Tarkovskému mezinárodní úspěch a spolu s ním také nezbytnou nedůvěru stranického vedení. Síle vkladu režiséra odpovídá i odzbrojující výkon představitele titulní role Nikolaje Burljajeva. Tarkovskij malého herce objevil u svého kolegy a spoluscenáristy Andreje Končalovského, a posléze jej angažoval i do závěrečné části Andreje Rubleva.

Kamila Dolotina
Letní filmová škola Uherské Hradiště 2017

Tarkovskij oslňuje mistrovstvím a lyrismem. Tento nováček je nejsilnější osobností, jaká se podle mého přesvědčení objevila v Moskvě od „Jedenačtyřicátého". Avšak Čuchraj patří již k jiné generaci dnešních čtyřicátníků. Tarkovskému nebylo ani třicet let, když dokončil svého „Ivana". Jeho nový tón, jeho poctivost, jeho velikost zanechaly hluboký dojem u sovětských filmařů i diváků. U jeho „Ivana" by se dalo mluvit o „lyrickém realismu". Překvapilo by mne, kdyby učitelem Tarkovského nebyl Dovženko; vždyť do jedné z nejkrásnějších scén svého díla vložil „filmový citát" ze ,Země': hromadu jablek v dešti. Tak jako jeho učitel (předpokládaný) Dovženko má i Tarkovskij smysl pro přírodu a krajinu . . .
Georges Sadoul, Les Lettres Francaises, Paříž

.. . Ne sám příběh malého hocha, který se při průzkumné akci na frontě ještě dříve než dojde k ofenzívě ztratí a jehož fotografie je pak při vstupu do Berlína objevena ve spise o zastřelených partyzánech, tvoří obsah tohoto filmu. Ten je spíše vytvářen složitým střídáním současných událostí, vzpomínek a snových představ. V chlapcových snech, které zabírají značnou část filmu, je z poetických a surrealistických útržků skládán obraz zdravého a šťastného mládí, které válka rozdrtila. Ostře kontrastují sny s brutální a trpkou přítomností. Přeludy, které film promítá do hlavního děje, jsou malými mistrovskými dílky, v nichž má optická fantazie režiséra volnou dráhu. Tarkovskij důsledně rozkládá tradiční fabuli ve sled obrazů a asociací, což jsme až dosud v sovětských filmech nemohli objevit. Virtuózní zhuštění jednotlivých scén do fantastické lyričnosti je přitom vždy ospravedlněné perspektivou chlapce, z níž film své dění sleduje. Tak vyniká film při všem estetizování kamery silnou emotivní působivostí. „Ivanovo dětství" vznáší mohutnou výzvu proti válce . . .
Ulrich Gregor, Die Welt, Hamburk

. . . Je to lyrický válečný film jako „Balada u vojákovi" čí „Jeřábi". Jeho poezie, i když je místy poněkud vypočítavá, poctivá odvaha v realizaci a opravdová prostota dávají předem tomuto filmu velké exportní naděje. Jde tu o pohled na válku, která poznamenává a ničí právě tak dospělé jako děti. Mladý režisér projevuje hluboký smysl pro tuto látku . . . Hra herců je střídmá, představitel hocha se vyhýbá přesládlostem, po technické strunce je film prvotřídní. Je to vypočítaný, avšak dojemný pohled na válku očima válkou poznamenaného dítěte . . .
Gene Moskowitz, Variety, New York

Autor/Zdroj: /dobová recenze


Tarkovského úspěšný debut (jeho obhájcem v mezinárodní polemice byl např. J. P Sartre a citlivě o něm psal Alberto Moravia, příležitostně též excelentní filmový kritik) vypráví příběh jedenáctiletého „dítěte války", jehož údělem se stala nepřístupná samota v utrpení a hořkostí. Ivan přestal být dítětem ve chvíli, kdy mu fašisté před očima zavraždili matku. V černobílém obraze, mistrovsky zvládnutém kameramanem Vadimem Jusovem, rezonuje Tarkovského poetická stylizace přírody. Tragický patos neodčinitelnosti viny všech za všechny je autorem spoluprožitý s mravním stoicismem. Historii lidstva podle něj formují výboje lidského ducha, umění. Představitel Ivana Nikolaj Burlajev hraje v následujícím Tarkovského filmu Andrej Rublev mladého zvonaře - fanatika tvorby. Drama Ivanovo dětství obdrželo na MFF v Benátkách 1962 Zlatého Iva sv. Marka.

Autor/Zdroj: /Kino AERO