Inland Empire

Nový a neotřelý styl   kamery. Lynche si cením už   jenom pro tu jeho schopnost   experimentovat a přitom   nehledět na ostatní, co si o   tom myslí. Antikonzervativní   idol. Nenapodobitelný. Děj   je složitý a nutí se   diváka nad tím zamyslet   ostatně jako všechny jeho   filmy, ale hlavně si myslím,   že než dějová linie je   důležitější cítění.   Pocit strachu a   nevyřešitelnosti. Na každý   film koukáme hlavně kvůli   vyřešenému konci. Kvůli   spokojenosti z toho, jak to   dopadlo. Lynchovo filmy tyhle   typické konce nemají a   navíc se pokaždé dají   hodnotit jinak. Jednou se nám   líbí a podruhé už ne tolik   a když se ně koukneme po   roce, jsme okouzlení   genialitou jeho díla.

Dodnes jsem si myslela, že   nejnepochopitelnější film   je Mulholland Drive, ale po   shlédnutí Inland Empire jsem   změnila názor. Celé 3   hodiny jsem to vydržela   sledovat, ale už po první   hodině jsem se v ději   absolutně ztratila. Líbí se   mi filmy, nad kterými se   člověk musí zamyslet, ale   tohle už je moc i na mě.   Věděl sám Lynch co vlastně   točí a jaká je pointa? Má   smysl snažit se to vůbec   pochopit? Pokud to někdo ví,   dejte prosím vědět. Ale   myslím si, že to stálo za   to, se na to podívat a   doporučuji. Pokud si chce   někdo zamotat hlavu, tak s   chutí do toho!

Co se týče srozumitelnosti   zašel tentokrát maestro   Lynch skutečně nejdál a   chápu, že pro mohé až   příliš daleko. Zkoušet   pochopit Inland Empire bez   hlubších psychoanalytických   znalostí jeví se jako   sisyfovská šichta. S tím   ale nemám problém. Režisér   jako by tu zfilmoval svoje sny   (že jde o promyšlený   systém racionálně   vysvětlitelných kódů se mi   přece jen nechce věřit). A   sny, ty taky moc logiky   nepobraly a přece je máme   rádi. Spíš se potýkám s   jinou věcí a tou je ta   digitální kamera a   technické možnosti, kterých   se Lynch chopil s možná až   přílišnou vervou. S   digitálem mizí (i když ne   vždy) ta temná obrazová   romantika, která pro mě byla   vždycky tak atraktivní a   která mi bohatě   vynahrazovala neschopnost   mého nedostatečně   vyvinutého mozku všechno   pochopit. Na druhou stranu i s   novými hračkami dokáže   Lynch vykouzlit   neuvěřitelně působivé   scény, okamžiky čirého   lynchovského úzkostného   děsu a chaosu, jaké nikdo   jiný neumí a pořád   dokáže překvapit,   rozšířit zorničky a   přinutit hlavu k   nevěřícným gestům.   Pravda, trvá to dlouho.   Takový zmatek se nedá   utáhnout skoro tři hodiny a   neztratit přitom drive. Mohlo   to být kratší. Nepochopil   jsem to (šlo o iluze, čas,   média, lásku...?). Ale, u   všech stroboskopů, já si to   užil!

Jestli po rocích Jógy pana   režiséra se ukáže, že   takhle vypadá náš vnitřní   svět obrazů, myšlenek a   emocí, pak se nelze divit   tomu bordelu ve světě. A že   to tak zřejmě je mi   napovídá magická   přitažlivost jeho filmů,   přestože děj byste hledali   marně. Jsem dost šílenej,   ale na tuhle experimentální   šílenost budu muset ještě   dozrát. Rozhodně je to ale   film, na který jen tak   nezapomenete.

Lynch dostal do ruky DIGI   kameru a nenapadá mě jiné   přízvisko než, že je jako   utržený ze řetězu. Je   vidět, že opravdu neměl   zhola dopředu promyšlené co   vlastně bude točit, jako   amatér se chopil přístroje   a nevěděl bohužel ani kdy   přestat. V konečné fázi je   to dílo trochu vynucené,   myšlenky a nápady jsou do   něho shrabané z minulých   jeho filmů, jako spadané   listí z dříve bujně   pučících stromů. Nemá   cenu (jak už to bývá)   rozpitvávat „děj“, jen   mě překvapil a zároveň   potěšil prostor, co dostali   na velkém plátně Rabbits.   Sám Lynch je má asi hodně   rád a je na ně jak se   patří pyšný, tudíž   zařídil, aby se o nich   dozvědělo širší publikum.   Bylo pár slušných lekaček   i silných scén, ale kam se   to hrabe na Mullholand Drive   nebo i Lost Highway. Suma   sumárum mezi Lynchárnama   možná i horší průměr,   ale mezi „obyčejnými“   filmy stále neuvěřitelný a   luxusní zážitek, který   rozhodně neocení každý,   ale já si ho ráda někdy   opět dopřeju.

Hollywoodu vévodí králíci,   nesoudržnost je umělá, ze   zla se rodí vina, z viny se   rodí šílenství. Tolik k   těm obecným motivům, které   spojují většinu Lynchových   filmů (alespoň tedy z těch,   které jsem viděl). Inland   Empire trpí na podobnou   slabinu, jako Fire Walk With   Me - alespoň základní   znalost ostatních Lynchových   filmů a jeho stylu   natáčení je naprosto   nezbytná (u FWWM to byla   znalost seriálu). A proč?   Protože Inland Empire je jako   masivní koláč složený z   naprosto každé   individuální ingredience,   kterou kdy mistr kuchař   použil ve svých   dřívějších pokrmech. Je v   tom ten Mulholland Dr., Lost   Highway, Eraserhead, a trochu   toho Blue Velvet jakbysmet (a   ti králíci, ulala). Úroveň   symbolismu dosahuje   závratných výšin, stopáž   zase závratné délky.   Příběh je uhrančivý,   třebaže se v něm Lynch   hodně opakuje. A Laura Dern   podává, zejména v těch   pouličních scénách,   naprosto famózní výkon.   Nicméně ta digitální   kamera mým očím moc   nelahodila, a ta stopáž je   fakt zbytečně přepálená.   A on ten celej film je   vlastně zbytečně   překombinovanej. On je ten   film možná úplně   zbytečnej sám o sobě. Ale   je to Lynch, kurňa.

Joo! Lynch válí. Jen do   toho! Je mi jasný, že kdyby   to natočil nějakej Franta z   Dolní Lhoty asi by to nebylo   tak opěvováno, ale líbí se   mi, že autor, který si   získal jméno tím, že   ukazoval všem, kam až pojem   film může zajít(rozuměj   dělal si srandu,   nerespektoval pravidla),   dokáže zajít ještě dál.   Co bude dělat příště?   Nechám se překvapit, ale   jedno z mála tříhodinových   děl natočených na   digitální kameru, která   jsem vydržel až do konce.   Bravo.

Vysvětlení (interpretace)
Jednoznačně pochopit film   dle mého mínění nelze,   jelikož chybí jednoznačná   vodítka. Kde je realita? Komu   se to celé odehrává v   hlavě?
První   možnost. Skoro celý film je   fantazie té mladé   hnědovlasé manželky, která   sedí na kraji postele,   brečí, dívá se na   "televizi" a přitom   v hlavě běží její   "film".
Druhá možnost. Skoro   celý film je vědomá   fantazie té šílené   sousedky při návštěvě   herečky Nikki.
Třetí   možnost. Herečka Nikki se   tak oddala své filmové roli,   že ztratila pojem o tom, co   je realita a filmová fikce.  
Já se přikláním k   první možnosti a to proto,   že na začátku filmu je   zobrazen její "sex s   klientem", který je ale   podle mě ve skutečnosti jen   její nevěrou s cílem   otěhotnět, protože manžel   nemůže mít děti... Potom   je prostřih, kdy po tom   milování sedí na posteli v   hotelu a vzápětí   "někde" v nějaké   místnosti připomínající   původní pokoj, kde pláče a   sleduje "televizi",   ve které zrychleně běží   sitcom s králíky a   návštěva šílené sousedky   u Nikki. Na to, že ale   televize není skutečnou   televizí, je ve filmu   několikrát poukázáno.   Jakoby tím "pokojem s   televizí" Lynch   naznačoval, že jsme v mysli   té ženy, v jejím   nevědomí, ...že je v kóma.   Myslím tím stav sníženého   vědomí, kdy je porucha   vědomí na stupni kómatu,   tzn. že člověk je ve stavu   vigilního kóma (bdělé   kóma), tedy má otevřené   oči, zachované reflexy,   ovšem nereaguje vůbec na   jakékoliv podněty   (štípnutí, zatřesení,   oslovení). Takže od   začátku sitcomu až skoro do   konce filmu, kde tato   hnědovlasá žena uslyší   přicházet manžela se synem,   sledujeme její fantazii v   kóma, do kterého se dostala   při tom (asi brutálním)   sexu a při kterém   otěhotněla. Kóma trvalo   přibližně 8 let podle věku   jejího dítěte. To, co   prožívala v tom stavu,   sledujeme necelé tři hodiny.   Asi i proto je ve filmu   několikrát naznačeno, že   čas nehraje roli. Konec filmu   zobrazuje její probrání se   z kóma. Syn už je veliký a   její manžel se s jeho   nevlastním a jejím vlastním   synem za ní vrací domů.   Laura Dernová pak byla její   projekcí a naší   průvodkyní v té její   původně uvězněné   mysli.
Konkrétně:
Hnědovláska (lost girl)   se zamilovala a vdala za muže   s polskými kořeny. Mají   dům č. 1358 někde v Americe   a chtěla by s ním   otěhotnět, což se pořád   nedaří. Ve lsti mu řekne,   že je těhotná a on se   přizná, že nemůže mít   děti, protože v polském   městě, kde vyrůstal, byla   chemická továrna, která   vypouštěla něco do   ovzduší. Její mateřský   pud je tak silný, že se   rozhodne otěhotnět s jiným   mužem, možná s ním sdílet   i budoucí život, kterého   poznala v baru. Je to   sympatický mariňák ze   Severní Karolíny. Poslední   věc, kterou si před   upadnutím do vigilního kóma   "mlhavě" pamatuje   (proto ty   "zamlžené"   obličeje na začátku a   řeči "To je ten   pokoj?",   "Nepoznávám ho."),   je příchod s mariňákem do   hotelového pokoje. Tohoto   muže ale neodhadla správně   a proto jejich následný sex   je spíš jejím   "znásilněním", za   který by mu "nejraději   vypíchla oko a rozmačkala   koule". Potom upadne do   kóma (neustálé prostřihy   na její obličej v průběhu   filmu -> je to   "příběh" této   ženy), kde v její   "myšlenkové   fantazii", kromě   jiného, sledujeme i její   skutečné pocity, kde si   připadá (připadala) jako   děvka, protože musela být   nevěrná. Možná sledujeme i   její porodní bolesti   ("bolesti po zapíchnutí   šroubováku do břicha",   šroubovák v podbříšku   -> penis v pochvě) atd. Na   konci filmu se z tohoto   bdělého kóma probere,   uvidí, že je v domě svého   manžela, běží ho   přivítat a s ním i svého   syna, kterého porodila v   nevědomí.
Pár   postřehů:
a)   Prostitutka ze začátku =   hnědovlasá dívka (lost   girl).
Je tam střih,   kdy "prostitutka se   zamlženou tváří"   sedí polonahá na kraji   postele a vzápětí vidíme,   že polonahá sedí na kraji   postele ta hnědovlasá dívka   sledující   "televizor". To   podle té mé teorie znamená,   že hnědovláska po sexu   upadla do vigilního kóma a   její mysl je abstrakčně   uvězněna v "pokoji s   televizí".
b)   Skroro celý film je iluzí   hnědovlásky (lost girl) v   kóma.
V té   "televizi"   sledujeme, ta hnědovláska   sleduje, zrychlené záběry   sitkomu a příchod šílené   sousedky za herečkou Nikki.   Pokud je "pokoj s   televizí" pouze   abstrakčním zobrazením   uvězněné mysli (vigilní   kóma) té hnědovlasé ženy,   potom by už v normální   rychlosti zobrazené záběry   sitkomu, příchod sousedky a   její následný rozhovor s   Nikki plus další s tím   logicky související   záběry, měly být výplodem   této uvězněné mysli.   Stejně jako sen je iluzí   vycházející z reality, tak   i to, co by prožívala ta   hnědovláska v kóma, by   mělo nějaký reálný   podklad. Takže herečka Nikki   může být skutečnou   herečkou, kterou ta dívka   někdy předtím sledovala ve   skutečné televizi, ale ten   příběh Nikki z natáčení   by byl její iluzí......
Zbytek recenze s teorií   je na www.filmklub.sk. Tady se   nevlezla :-)

Úvodní popis filmu je   naprosto přesný a velmi mne   uklidnil - odcházela jsem z   kina s tím, že jsem nic   nepochopila a že asi stárnu.   Ale přesto jsem neusnula,   bála jsem se, působilo na   mne téměř neustálé   přítmí (na obraze) a   připadalo mi to jako zlý   sen, který hlavní   představitelka prožívá s   kdy ani sama neví, co se jí   vlstně zdá a co je   skutečnost. A tak jsem to   brala. Zaječí komiks, který   se příběhem prolíná, mi   byl nepochopitelný nejvíc´.   Doma jsem přemýšlela,   jestli režisér náhodou   nepředěloval touto zaječí   rodinou sen od skutečnosti -   ale to už jsem nebyla schopna   zpětně posoudit. Celkový   dojem - dobrý, ale podruhé   už nejdu...

S pocitom železa v tele
Tak očividne sa Maestro   lúčil s filmom (aspoň tým   "veľkým"), tak sa   pokúsil divákov vytočiť   ešte viac ako obyčajne.   Očividne sa mu zapáčilo v   Poľsku, kde okrem pár   bláznivých hercov ho zrejme   potešila a vidina menších   nákladov v rozpočte, kedže   doňho producenti vrážať   moc financií nechcú,   pretože na jeho filmoch sa   biznis robiť príliš nedá.   Opäť je to snový a   chotický film, bez zjavného   uceleného deja. A tak ja   tiež tak trošku pochaosim v   komentári. Začnem ako sa mi   páčil. Nie je najhorší,   ale nechytá sa to ani na   autorove nesporné kvality a   umenie, z ktorého sa dalo   vydať viac. Je až príliš   obyčajný (na jeho pomery) a   nezáživný. Na rovinu, dej   som tiež nepochopil. Kým v   Twin Peaks bola záhadnosť a   mysterióznosť, kým v Lost   Highway bol chlad a   futuristické ostré hrany,   kým v Príbehu Alvina   Staighta bola potickosť a   vôňa polí, kým v   Mulholland Drive bola   pompéznosť a desivosť, tu   chýba tomu niečo, čo by ho   charakterizovalo. Veľká   stopáž chvíľami ubíja,   neustále sny hlavnej   predstaviteľky boli   zmätočné a preháňali to   ona i tvorcovia. David Lynch   tentoraz ignoroval aj taký   zbytočný detail ako je   scenár, tak pochybujem, že   sám vie o čom vlastne   točil. Áno, základ išiel   pochopiť, prelínanie   skutočného života a filmu,   film o točení filmu a   neskôr chaos v tom, čo je   vlastne čo, avšak dalo sa   tušiť. A korunu tomu dala   príšerná kamera. Tie   neustále detaily na tváre   boli kontraproduktívne a   namiesto jeho povestného   lahôdkovo podaného desu   skôr prinášali pre díváka   utrpenie, ale nie také asi   aké zamýšľal. Ďalej mi tu   Laura Dern píliš nesadla,   teda nejak ma to jej hranie tu   nepresvedčilo. Avšak to som   vymenoval, čo mi vadilo.   Samozrejme to točil Lynch,   takže tu nájdeme aj mnoho   nádherne spravených vecí.   Jeremy Irons a Harry Dean   Staton boli famózni. Epizódy   s králičím sitkomom boli   choré a uletené. Atmosféra   niekdy krásne hustla a   niektoré šialené zábery a   scény boli elitne luxusné,   ako napríklad bizarný gril   párty s východoeurópskou   bandou cirkusantov alebo jej   šialené chaotické blúdenie   po nočnej (očividne   vykričanej) ulici s famóznou   pesničkou na pozadí či   súper dýchanok mladých   slečien, u ktorých som   čakal, že sa nakoniec   pomazlia, kedže boli už   troška nažhavené, che. A   samozrejme čo snímok dvíha   je úžasná hudba, ktorú na   počudovanie nerobil   Badalamenti, ale samotný   Maestro. Nie je to pre mňa od   neho najlepší film, je   zvláštny, kedže si povedal   zrejme, to je môj posledný   kúsok na dlhšiu dobu, tak ja   vám ukážem. A ukázal.   Avšak neviem, či nebolo v   jeho silách natočiť niečo   desivejšie, atmosferickejšie   a hlavne magickejšie

Jsem fanda Davida Lynche,ale   tomuhle filmu fakt nerozumim a   to jsem na nej poctive koukal   cele tri hodiny.Asi se to   chapat nema a mam pocit ze to   nechape ani Lynch :-)

Je mi to velice líto ale tady   už pan Lynch poněkud   přehnal, vžycky byl   složitý a mýchal   podvědomí s realitou ale v   Lost Highway a Mulholland   drive (nejpodobnější   snímky) zanechal řadu   vodítek díky čemuž jsem   neustále trnul v napětí a   hlavně dostal nějaký   výsledek který byl sice   trochu "rozmazaný"   ale v tom bylo právě to   kouzlo svobody... Ale Inland   Empire, tady se rozhodnul že   ještě přiostří, ubere   tolik důležitá vodítka,   realitu z filmu téměř   vypustí a nechá nás věst   pouze myšenkami a to ne   jedné postavy ale rovnou a   řady lidí. Což byla podle   mě pěkná blbost, protože   dívat se tři hodiny na   směsici psychedelických   myšlenek které přeskakují   z jedné na druhou je docela   nuda. Kdo říká že film   pochopil kecá, tenhle se   pochopit už fakt nedá, tady   si můžete domyslet cokoli a   bude to sedět, protože film   moc příběhu neměl. Pět   bodů jsem dal díky tomu, že   Lynch je stále mistr po   audiovizuální stránce a v   tom si Indland Empire spoji   kvalitu udržel, směsice   depresivních záběrů kamery   a podivnými grimasami   protagonistů s podivnými   skřeky namísto hudby tady   stále byly (i když kralící   byli ve filmu úlpně   zbyteční), bohužel to však   byla hromada úletů bez   souvislostí... a to je na   Lynche málo.

Tak tady už to Lynch   přehnal. To, že většinu   jeho filmů nikdo nepochopí   už ví každý ale všeho s   mírou. To co nám předvedl s   tímto snímkem už opravdu   přesahuje všechny meze a   věřim tomu, že ani sám   režisér nevěděl co točí   a o čem to vlastně je. Rád   bych řekl alespoň obsah ale   fakt nevim. Co jsem tak nějak   vytušil bylo to, že je to   film o točení filmu a že   hlavní hrdinka začne   prožívat ve skutečném   životě to co v tom   filmovém. Tak nějak jsem to   pochopil. I tentokrát   používá režisér svoje   osvědčené metody jako je   temná atmosféra a násilí   ale tentokrát k tomu   přidává i nové metody jako   je natačení filmu na   digitální kameru.   Největší chyba filmu vidím   v jeho zbytečně přepálené   stopáži. Lynchovi příběhy   se dali přežít během dvou   hodin ale jako tříhodinový   film to opravdu nejde. Na   druhou stranu Laura Dern je   přesvědčivá a hraje fakt   výborně a díky tomu jak   jsem se u filmu nudil jsem si   po dlouhé době stihnul   poklidit byt. Díky Davide.

Kult režiséra a dříve   shlédnuté snímky mě   přinutily stát v 6 hodin   ráno, před hotelem Thermal.   Byla zima, bylo mi zle z   předešlého večera, fronta   byla dlouhá, konec v   nedohlednu. Můj otupělý   mozek zíral do davu,   potřeboval jsem odejít na   WC, ale nemohl jsem. Jaké   bylo moje překvapení, když   jsem o pár hodin poté   sledoval Inland Empire a moje   pocity byly totožné.   Bohužel ani David Lynch není   neomylný. Při filmu Vás   bude drásat pocit, že už   jste to někdy viděli, jen   lépe promyšlené. Z filmu   mám pocit jako při   sledování studentské   seminární práce na téma:   Lynch- tisíckrát stejně a   přeci trochu jinak.

Nepochopení a nuda
Pravděpodobně svým   hodnocením tomuto snímku zde   na webu škodím, ale nemohu   jinak. Pravděpodobně jsem   Lynche nepochopil. U filmu   Inland Empire jsem   několikrát málem i usnul.   Snad tomu dopomohlo i dnešní   (7. 8. 2007) horko. Máte-li   rádi Lynche a jeho tovrbu,   nenechte se odradit mým   neuctivým komentářem.

Ač jsem velký fanda D.   Lynche tento film, byl pro mě   velkým zklamáním a   jednoduše vůbec mě nezaujal   a ke všemu hrozná NUDA!!!

Jak já to vidím, Lynch si od   minule zvýšil svou dávku   halucinogenů, horečnatě   zašeptal něco ve smyslu, že   scénář je přežitek, vzal   do ruky kameru, ozvláštnil   obraz kukátkovým efektem a   pěkně naostro improvizoval -   v "díle" se   střídají chvilky   jasnější mysli s totálním   zatměním a budiž mu ke cti,   že králíky obsazoval jen,   když byl úplně na kaši.   Nevím, nakolik se natáčení   s "géniem"   podepsalo na Lauře Dernové,   neboť jsem natrefila na   zajímavost - jeden a týž   výraz, který měla postava   Nikki, nebo chcete-li Sue -   ono je to vlastně jedno -   během celé projekce, se   zračí i na hereččiných   fotografiích, jestli jí to,   chudině, nezůstalo... No a   Lynch, ten se bude dál   chechtat pod duchnou všem   rádobyznalcům,   vynášejícím jeho magorie   do filmových nebes,   odvolávajíc se na magický   realismus, surrealismus,   tvůrčí svobodu a další   berličky, o které se   opírají ve svých   pokulhávajících   argumentech.

Po Lost Highway a Mulholland   Drive něco, u čeho bych byla   ráda spala. Jediné, co mě   sem tam bavilo, byla   králičí soap opera.