Obsah filmu Honzíkova cesta
Pětiletý Honzík z Prahy jede poprvé sám vlakem k babičce a dědečkovi na venkov. Městský kluk se seznamuje s mnoha nezvyklými a zvláštními věcmi a uzavře přátelství s vesnickými dětmi. Dětský film podle populární předlohy.
Autor/Zdroj: Březina Václav/Lexikon českého filmu
JE TO CELÁ ŘADA OTÁZEK, na které narazíš nad "Honzíkovou cestou" Oty Hofmana a Milana Vošmika, podle stejnojmenné knížky Říhovy. Z nich se nejvýrazněji vtírají tři. Otázka specifiky dětského filmu a vůbec umění pro děti, otázka vývoje scénáristy Oty Hofmana od filmu "Puňťa a čtyřlístek", přes "Robinsonku ", až k "Honzíkově cestě" a konečně otázka osobitosti talentu a...
Autor/Zdroj: Březina Václav/Lexikon českého filmu
JE TO CELÁ ŘADA OTÁZEK, na které narazíš nad "Honzíkovou cestou" Oty Hofmana a Milana Vošmika, podle stejnojmenné knížky Říhovy. Z nich se nejvýrazněji vtírají tři. Otázka specifiky dětského filmu a vůbec umění pro děti, otázka vývoje scénáristy Oty Hofmana od filmu "Puňťa a čtyřlístek", přes "Robinsonku ", až k "Honzíkově cestě" a konečně otázka osobitosti talentu a režisérského přínosu debutanta Milana Vošmika . . . Odpovědět na tyto tři základní otázky není snadné, souvisí spolu až příliš úzce. Domnívám se však, že je možno se o něco podobného pokusit; film byl recensován v denním tisku a proto je možno podívat se trochu hlouběji - jak se říká jít po problematice.
Říhova próza je sice určena dětem, ale může si ji s chutí přečíst i dospělý. Pohled na svět z roviny o metr nižší navrátí čtenáře na chvíli k pocitům, které kdysi sám zažíval. Je to právě onen dětský pohled na svět, který je podstatnou hodnotou Říhovy knížky. Říhův Honzík a s nim i čtenář objevuje nejzákladnější poznatky o životě. Při tom není knížka Říhova dílem prokomponovaným. Jde o sled kapitol a spíše jednotlivých fejetonů a causerii, spojených ústřední postavou, bez organické zápletky, bez gradace a stavby. - To není nedostatek, naopak, to je přednost knížky, přednost spějící k primitivismu dětského nazírání a vyvěrající z neschopnosti dítěte odhalovat souvislosti a zobecňovat vztahy. Při tom je samozřejmé. že i vesnice, prostředí knihy, je spatřováno tímto způsobem, dětskýma očima, a že není zobrazeno se svými vnitřními společenskými konflikty. ale pouze ve své povrchové jevovosti.
Scénárista, který sáhl pro tuto předlohu, stál před velikým rozhodnutím. Bud se přidrží dětského vidění světa, nechápajícího souvislosti a tedy neschopného vstoupit v samé realitě do konfliktu mezi dvěma vyhraněnými charaktery (znamenalo by to do jisté míry opustit aristotelovaký dramatický kodex, kde je konflikt pružinou ženoucí děj, nebo popřít tuto vlastnost předškolního dětského vnímání a nevytvořit drama v běžném aristotelovském smyslu. - Toto dilema bylo předem theoreticky neřešitelné. Bohužel, Hofman, který volil kompromis, ho nevyřešil ani prakticky a jak se nyní, po dokončení filmu ukazuje, měl se dát cestou prvou. Měl zůstat u toho nejjednoduššího momentu dramatičnosti - u dramatičnosti poznávání. Tam. kde Hofman zůstává pouze u tohoto momentu - vlastně v prvé třetině filmu, tam je věrojatný. V druhých třetinách, od vzniku konfliktu mezi Honzíkem a Ferdou dramatická konstrukce věrojatnost v mnohém narušila. Hofman tu totiž připisuje konflikt dětem, které ještě v tomto věku nejsou schopny pociťovat trvalý antagonismus. (Nevím, pochybuji dokonce i o tom, že je předškolní dítě, kterému snad je film určen především, schopno i dostatečně sledovat rozvíjení konfliktu; největší reakce jsou na kozu, na prasátka, na slepice, na kočku atd. - To je ovšem dojem z jednoho představení, myslím, že by tato otázka vůbec stála za průzkum, jistě by v mnohém ozřejmila některé základní problémy tvorby pro děti bez jejího zodpovězení téměř nedosažitelné.)
V prvé třetině filmu se Hofmannovi (spolu s Vošmikem, ale o tom později) podařilo vytvořit kus obrazu dětského života, kus jakéhosi dětského "živočichopisu" (bez onoho peiorativního nádechu, který toto slovo má). Obohacení filmu oproti předloze o motiv, že dopis od dědečka dostane sám Honzík a o celou řadu drobných, v našem filmu doposud nezaznamenaných pozorování (na přiklad postřeh, že v Praze se děti ptají chodců, kolik je hodin - a jeho domyšlení, že pravidelný chodec kolem dětského hřiště odpovídá automaticky!) to dodalo zejména v úvodu filmu na zajímavosti, svěžesti a vtipu. Podobné sekvence jsou samozřejmě i v dalších třetinách (na přiklad Honzík v závodní kuchyni), bohužel dramatická konstrukce si mnohé podřídila a mnohé narušila.
Hofman je talent více citový (někdy až se sklonem k pseudolyrice a sentimentalitě), méně racionální a tedy i více zranitelný. A v českém filmu se talenty rychle kazí. Nebezpečí rutinérství (rutinér daleko snáze projde schvalovacím úskalím, nežli člověk jemuž o něco jde; a nakonec dostaneš stejně peněz, snaž se a předělávej scénář půl roku, nebo ho odbuď a slep za týden), nebezpečí hovění konvenční maloměšťácké mentalitě určité části obecenstva, to všechno hrozí filmovému talentu nesrovnatelně více, nežli talentu literárnímu. A hrozí i talentu Hofmanovu. ~ "Puňta a čtyřlístek" byl vážným slibem, ale ne o mnoho více, "Robinsonka" byla řemeslně ušitým přepisem (a ani to řemeslo nemělo valnou úroveň), "Honzíkova cesta" je opět na výší "Puňti". Ale dnešní film je dále, nežli byl v době, kdy Hofman psal scénář "Puňti a čtyřlístku". Hofman dále není. Je snad zručnější, ale umělecky nevyrostl, nešel hlouběji v myšleni ani v cítění . .
Že přes to je "Honzíkova cesta" filmem pozoruhodným, že mnoho znamená v současném stavu naší hrané kinematografie, to ie dílem debutujícího režiséra Milana Vošmika. Vošmik se tu projevil jako někdo, kdo má schopnosti (bude-li mít při nich i dostatek odvahy a vůle) říci opravdové slovo do vývoje našeho filmu. Viděl jsem před časem jeho školní film FAMU "Červené tulipány" , na kterém po prvé spolupracoval s Hofmanem. Tiž v této školní práci bylo cítit uměleckou osobitost, svéráznost. V "Honzíkově cestě" se projevila ještě výrazněji. "Vošmik je lyrikem dětského světa" napsal Jaromil Jireš, snaže se charakterisovat zvláštnost jeho talentu. Je to příliš široké i příliš úzké. Široké v tom smyslu, že i Vošmikův lyrismus je svébytný. Na příklad Lamorisse (srovnávám charakter talentu, nikoliv jeho velikost) je také lyrikem dětského světa, ale lyrikem dětského jedince a jeho osamocení. Jeho dětský hrdina si rozumí dobře s věcí, nebo se zvířetem, ale není schopen se dorozumět s lidmi, je mezi nimi sám. Lamorisse je lyrikem pesimistickým, závěry jeho filmů jsou optimistické pouze předstírané, je to jakýsi fiktivní optimismus . . Vošmik je lyrikem dětského kolektivu, lyrikem, dětského dorozumění, dětské radosti z dobrodružství prvních samostatných krůčků v životě, optimismus a možno říci bezradnost je znakem jeho lyrismu. Příliš úzké je Jirešovo vymezení v tom smyslu, že to někdy není pouze lyrismus, že to je mnohdy i sklon k sentimentalitě (v tomto směru se k neprospěchu filmu Hofman s Vošmikem báječné doplňovali), sklon k přeslazenosti, že prostě má Vošmik jak umělec mnohde tak změkčilý a rozmazlující vztah k dětem, jako dobře situovaná nepracující matka ke svému jedináčkovi. Tato zženštilost Vošmikova lyrismu je jeho největším nebezpečím, mohla by ho zavést na scestí a poněkud již zavedla ve volbě a v režii hlavního představitele. Jeho dětská afektovanost a rozmazlenost vrhla falešné světlo i na myšlenkové vyústěni celého filmu. A jsou tu i jiné nedostatky. Vošmik, který se, pokud vím, již na škole specialisoval na práci s dětmi, doposud neumí režírovat dospělé. Ani v jednom z hereckých výkonů dospělých není cítit onu cílevědomou ruku režisérovu, která dovede tak jistě a suverénně vést dětského herce. Výsledkem je, že v lepších případech, jako Z. Baldová, V. Hlavatý a R. Lukavský, herci opakují figury již vytvořené, v horších případech, jako V. Chramostová a K. Höger, se spokojují s pouhou vnější manýrou, bez prostoru a obsahu.
Myslím však. že by nebylo správné, nevidět pod Vošmikovým lyrismem a za jeho neobratnosti v práci s dospělým hercem jeho výrazný smysl pro realitu a pro její tlumočení ryzími filmovými prostředky. Tu bych, v té doposud pozakryté stránce Vošmikova talentu, spatřoval jeho největší positivum, hodné rozvíjení a odkrývání. Již na dětské látce se Vošmikovi podařilo, jako před ním naposled Krejčíkovi ve "Vsí v pohraničí" zachytit ve vnějším bytu atmosféru české vesnice. A to není, uvážíme-li idylický charakter námětu, zrovna málo.
Autor/Zdroj: Boček Jaroslav/dobová recenze
Pětiletý Honzík cestuje za dědečkem na venkov. Velice se těší, ale protože bude poprvé bez maminky, má trošku strach. Život na vesnici se mu tak zalíbí, že se těší na příští léto.
Autor/Zdroj: /reklamní materiály videodistributora < Zobrazit méně
zobrazit všechny obsahy (1)
TIP: Nastavení pořadí obsazení si můžete nastavit
zde >>
Nejnovější komentáře k filmu
Hodnocení: 10 / 10
Přidáno: 2.2.2010
KOMENT
KRÁSNÝ AŽ POHÁDKOVÝ PŘÍBĚH Z DOB NASTOLENÉHO REŽIMU .VŽITÍ SE DO TÉ DOBY POJMOUT KRÁSNOU ATMOSFERU DOBY JE VSKUTKU KRÁSNÝ POCIT VZPOMÍNEK
Hodnocení: 8 / 10
Přidáno: 14.6.2009
dětský film pro menší děti,bohužel pro dnešní děti už asi ne moc atraktivní.Hezké barvy, atmosféra 50-tých let. Ve filmu se objevuje v dospělých rolích spousta známých herců,například Jiřina Bohdalová se ve filmu mihne asi na 3 vteřiny.
Hodnocení: 9 / 10
Přidáno: 7.8.2008
Viděla jsem tento film a četla i knihu a musím uznat, že se to skoro vůbec neliší narozdíl od jiných filmů.
Hodnocení:
Přidáno: 13.6.2008
Celkem pěkný film.Je tu odkaz na Arara.cz nejlevněj v ČR (za 397,-kč).Na dvdr.cz mají honzíkovu cestu za 59,-kč.
Hodnocení: 6 / 10
Přidáno: 18.5.2008
Poměrně hezké a milé.
Vcelku hezký film věrně natočený podle oblíbené dětské knížky se sympatickými herci, mezi nimiž svou dobráckou tváří vyniká Vladimír Hlavatý jako dědeček a paní Baldová jako babička je též ztělesněním laskavosti. Maličká propagace doby minulé, ale pouze okrajově (zmínky o družstvu atd.), to berme tak, že si to tehdejší doba žádala. Spíš jsou ve filmu hluchá místa bez dialogů, chybí větší spádnost a živost v ději. Malý Miroslav Červenka byl v roli Honzíka naprosto kouzelný, copak s ním asi dnes je? Prozradí někdo z návštěvníků databáze. Překapením bylo vidět mladou Vlastu Chramostovou jako maminku. Tato herečka není přímo mým šálkem kávy, chybí jí přirozená laskavost a milá tvář...dnes v babičkovském věku babičku - resp. Babičku s velkým "B" od B. Němcové na prknech Národního divadla skutečně hraje, ale zdaleka se nemůže vyrovnat úžasné milé tváři a laskavému projevu paní Brzkové nebo Kurandové.
10 filmů, které komentovali někteří uživatelé co tento film
