Ghetto

Zpočátku to vypadalo na pouhou jedinou   vážnější výtku. Německo-Litevský film,   němečtí a litevští herci, a všichni melou   anglicky. S přibývajícím časem však počet   připomínek rostl takřka geometrickou řadou a z   filmu se stával sled nesouvisejících nesmyslů.   Společné pijatyky německých vojáků a židů,   jakýsi kontrakt židovského krejčího s   Wehrmachtem, divadelní představení oslavující   povstání ve Varšavském ghettu, liduprázdné   čisté ulice apod. Závěrečná scéna s   bezinkovou marmeládou byla už notně za hranicí   dobrého vkusu. Nic o nucené otrocké práci, nic   o desítkách lidí kteří každodenně umírali   hladem a vysílením, téměř nic o tisících   poprav a vražd, nic o činnosti Einsatzgruppe A.   K těm liduprázdným ulicím bych dodal, že na   malém prostoru několika ulic bylo nuceno   přežívat dvacet devět tisíc lidí. Sice se   film víceméně zabývá samotným divadlem,   které v ghettu fungovalo i ve skutečnosti, ale i   tam musely být podmínky daleko horší, než-li   je vykresleno ve filmu. Jediné co snese   přísnější kritéria je vykreslení   kontroverzní postavy Jacoba Gense, jenž sice s   okupační správou aktivně spolupracoval, ale   měl i zásluhu na záchraně mnohých životů.   Film o něm samotném, by byl dozajista   zajímavější. Na vyvražďování židovského   obyvatelstva se mimo německých nacistů   podíleli velkou měrou i Litevci. Pogromy   řízené Litevskou aktivistickou frontou, při   kterých bylo zabito několik tisíc židů,   popravy vykonávané příslušníky litevské   fašistické organizace atd. O těchto okolnostech   se jaksi pomlčelo. Těch 130 000 obětí   holocaustu na Litevském území hovoří za vše.