Křižník Potěmkin

Po celém Rusku se nespokojenost šíří mezi pracující třídy. Duch revoluce je ve vzduchu. Jsme v roce 1905 a na palubě bitevní loďi, která kotví u pobřeží Oděsy, se schyluje ke vzpouře. Když jsou námořníci donuceni jíst opět shnilé maso, již pohár přeteče. Důstojníci velení námořní pěchoty lodi vydají rozkaz zahájit palbu na skupinu povstaleckých námořníků. Obyčejní lidé v přístavu Oděsa se shromažďují na velkých prostranstvích a začnou fandit ve vítězství námořníků na palubě Potěmkin, ale jsou nemilosrdně masakrováni carskými vojáky.

Na natáčení snad nejlepšího filmu všech dob se podílelo tisíce neherců a pod filmem je podepsán režisér Ejzenštejn. Snad žádné diváky nenechá chladnými emotivní scéna ujíždějícího kočárku s dítětem na Oděských schodech...

Křižník Potěmkin byl natočen v poměrně krátké době v Oděse za účasti několika herců, místního obyvatelstva a námořnictva. Sergej Ejzenštejn v něm zobrazuje klíčové události revolučního roku 1905 a svůj zájem soustředí zejména na vzpouru na křižníku Potěmkin. Po vzoru antické tragédie rozdělil film do pěti dějství – kapitol (Začátek vzpoury, Povstání, Pohřeb Vakulinčuka, Masakr na oděských schodech a Vítězná plavba) a hrdinou svého dramatu neučinil individualitu, ale masu – zástup lidí tvořících dějiny.

Na davových scénách se podílelo leckdy i 10 000 osob a Ejzenštejn zde mohl uplatnit avantgardní principy „masové pantomimy”, které již dříve vyzkoušel na divadle. Dílo oslavuje sílu solidarity, ale režisér v něm především dokázal využít nové formální postupy, které znamenaly výrazný zlom ve vývoji filmové řeči. V jeho tzv. intelektuální montáži statické záběry přerušují vrcholně expresivní scény a patos a napětí vzrůstá s rytmickým střídáním obrazových pasáží i mezititulků, což se Ejzenštejnovi nejlépe podařilo aplikovat ve scéně masakru na oděských schodech, která v divákovi dokáže evokovat skutečný pocit hrůzy.

Film se – pro své případné negativní působení na diváky a kvůli podněcování k revoluci – dostával na plátna kin všude na světě v cenzurou okleštěné podobě a nemilosrdné zásahy do jeho celistvosti jej zbavovaly původní působivosti. V roce 1950 byl ozvučen a hudbu k němu složil Nikolaj Krjukov. V letech 1952 a 1958 jej hlasování Mezinárodního výboru pro dějiny filmu označilo za „nejlepší film všech dob”.

Na počátku vzniku jednoho z nejvýznamnějších děl světové kinematografie Křižník Potěmkin (1925) stál objemný scénář Niny Agadžanovové, popisující klíčové události roku 1905, kdy se na mnoha místech ruského impéria poprvé výrazněji projevil odpor proti carskému režimu. Jednou z tehdejších událostí bylo povstání na bitevní lodi Kníže Potěmkin Tauridský, k němuž došlo 27. července 1905.

Sergej Ejzenštejn si vybral z předlohy tuto rozsahem nevelkou epizodu (původně 43 záběrů) z časových důvodů (scénář byl schválen v červnu 1925, premiéra byla nařízena na prosinec) a také pro její symbolický charakter. - Film, po vzoru antické tragédie strukturovaný do pěti uzavřených částí, se započíná na palubě křižníku Potěmkin (podle správné transkripce Poťomkin). Posádka se vzbouří kvůli zkaženému jídlu. Během vzpoury je zastřelen námořník Vakulinčuk.

Jeho smrt vyvolá v Oděse demonstraci, jež je krvavě potlačena na schodišti k přístavu. Na druhý den za rozbřesku se Potěmkin přiblíží k admirálské eskadře, která na něj překvapivě nezaútočí a umožní mu bez krveprolití vyplout na otevřené moře.

Ejzenštejn natočil "nejslavnější ruský film všech dob" za účasti tisíce statistů – dav je zde kolektivním hrdinou. V každé scéně se přitom snažil dosáhnout co největšího emocionálního účinku. Velkou oporu našel v kameramanovi Eduardu Tissem, který naplnil jeho představy o důmyslných kompozicích, jímž dal režisér v montáži strhující rytmus. Dosáhl jej zejména uplatněním kontrastu (např. střídání dramatických okamžiků s lyrickými, celků s detaily). Příkladem bravurního zvládnutí dané koncepce je legendární sekvence na oděském schodišti, kde drama o vzpouře kulminuje. Proti mechanicky kráčejícím vojenským holínkám postavil obyčejné obyvatele Oděsy, charakterizované výraznými rekvizitami (dětský kočárek apod.). K tomu vytvořil svébytný vizuální komentář v podobě krátkých montážních "vět", z nichž nejznámější je socha probouzejícího se lva (ve skutečnosti jde o tři různé sochy spojené montáží do jednoho významového celku). - Křižník Potěmkin měl premiéru 21. prosince 1925 v moskevském Velkém divadle. Pro tuto slavnostní událost dal v uváděné kopii Ejzenštejn rudě kolorovat prapor, vlající v závěru filmu na stěžni Potěmkina.

Jako němý film se Křižník Potěmkin dočkal několika zhudebnění (mj. Edmund Meisel, Nikolaj Krjukov). V rámci Projektu 100–2006 se promítá verze se symfonickou hudbou Dmitrije Šostakoviče (na slavnostním představení v brněnském kinu Art byla 12.1.2006 ve světové premiéře uvedena s filmem hudba rakouského skladatele Christopha Pajera; autor doprovodil digitální hudební nahrávku hrou na akustické nástroje).

ZDROJ: Filmový přehled 2006/2