Obsah filmu Housle a sen
Postavou bloudící v lijáku Vídní není nikdo jiný než český houslový virtuos Josef Slavík. V horečce se mu v hlavě v příšerném tempu střídá vzpomínka za vzpomínkou a jako střepy se mu vrývají do zmučené duše. Ponížení plynoucí z jeho prostého (českého) původu, uznání od Boha i ďábla, romantické hudební kompozice Paganiniho, divoké přátelství s neméně nadaným Chopinem, ztroskotavší na sporu o fatálně krásnou ženu, šlechtičnu Annu Zásmuckou. Úspěch a prohry. Hudba, její síla a přitažlivost a zároveň strašná touha utéct navždycky z jejích spárů. Vzpomínky nikam nevedou, stejně jako život sám. A hudba neumlká. Ani ve smrti…
Spisovatel,...
Spisovatel, scenárista a režisér Václav Krška byl pozoruhodným solitérem české kinematografie. Jeho režijní rukopis je natolik výrazný, že jej ve většině jeho snímků poznáte okamžitě. Housle a sen je asi jeho nejradikálnější kompozicí. Film postrádá pevnou dějovou linku a způsobem vyjadřování se blíží spíše filmové eseji než klasickému, kostýmnímu životopisnému dramatu. Kamera Ferdinanda Pečenky navozuje snovou, halucinogenní atmosféru nezvyklými úhly a divokými nájezdy přecházejícími v rotace, používá dvojexpozic, světelných kontrastů a ve spojení s asociativním střihem, vycházejícím z předválečné světové avantgardy a sovětské montážní školy, ji lze považovat za vrchol české kameramanské práce své doby.
A pak je tu hudba, která byla ve většině soudobých československých filmů vnímána jen jako příhodná kulisa bez větších vztahů k vyprávění. Krška ji povyšuje na důležitý narativní prvek, jenž dominuje v přechodech mezi jednotlivými sekvencemi a kterým lze dokonce převzít první hlas polyfonie filmového vyprávění. Spojení hudby a vizuálu tvoří strhující filmovou skladbu, díky níž můžeme Kršku považovat za průkopníka světového významu. S tím souvisí i rozpačité přijetí filmu - publikum ho nepřijalo, neporozumělo mu. Recenze se jen hemží (oprávněnými) výtkami vůči přespříliš exaltovanému herectví Jaromíra Spala, popřípadě k celkově přílišné exaltovanosti výsledného tvaru. Jako by nikdo nevnímal, že zřejmým podkladem pro vznik celého snímku je romantická estetika, že jde o romantickou filmovou skladbu, vyjadřující se jazykem a v intencích Goetha, Byrona, Mickiewicze…
Aleš Říman
Letní filmová škola 2011 < Zobrazit méně
zobrazit všechny obsahy (2)
TIP: Nastavení pořadí obsazení si můžete nastavit
zde >>
Nejnovější komentáře k filmu
Hodnocení: 7 / 10
Přidáno: 16.8.2010
Bylo jistě záslužné natočit takovýto životopisný film, stejně tak je přínosné jej i dnes občas připomínat, protože je dobré vědět, že už kdysi jsme měli houslistu evropského formátu a povědomí o Josefu Slavíkovi se dnes udržuje asi jen v Hořovicích. Snaha po lyrické podobě filmu však vede k přehnaně emocionálním hereckým výkonům, které ve finále podporují zažitou představu, že co umělec, to magor (což se týká mimo jiné Karla Dostala jako Paganiniho a Václava Vosky v roli Chopina). Jaromíra Spala jinak byla celkem škoda pro českou kotlinu, protože ve světě by se svou vizáží stal jistě filmovou hvězdou. Těžko říct, jestli koncepce filmu podlehla všeobecné ideologizaci kinematografie, protože - i když možná nechtěně - to vypadá, že jedinou správnou múzou pro umělce je prosté venkovské děvče, zatímco mecenášské sklony bohaté šlechtičny jsou motivovány hlavně jejími chlípnými pudy (Vlasta Fabianová).
Hodnocení: 6 / 10
Přidáno: 20.5.2010
Film byl hodně nepoveden a houslistovi Slávíkovi to reklamu neudělalo. Jemu stačilo slyšet skladbu a uměl ji ihned interpretovat, jaký to byl machr a co je to let, dnes hudebníci čučí jenom do not a brnky, brnky...
