Evangelium sv. Matouše

Snímek patří mezi nejvýznamnější filmová díla s biblickou novozákonní tematikou. Pasolini v něm použil striktně doslovné citace z Matoušova evangelia (byť některé části vypustil a jiné přesunul), ale při inscenování se vůbec neohlížel na historickou věrohodnost: celý snímek vznikl v autentických prostředích nejzaostalejšího jihoitalského kraje Basilicata a objevují se v něm ve stylizovaných kostýmech výhradně neherci (Ježíše ztvárnil španělský student, zestárlou Marii Pasoliniho matka, Jidáše hraje řidič náklaďáku). - Pasoliniho dílo je především jedinečnou filmovou básní, v níž klasická látka dostává nové rozměry díky nezvyklému, ale funkčnímu a mimořádně působivému hudebnímu komentáři (kromě klasických skladeb J. S. Bacha, W. A. Mozarta a Sergeje Prokofjeva se objevuje i africká hudba) a díky filmařským postupům, inspirovaným neorealismem a cinéma vérité.
Dílo získalo mj. Zvláštní cenu poroty ex aequo na MFF v Benátkách 1964, Stříbrnou stuhu za černobílou kameru T. Delli Colliho plus nominace na Oscara za nejlepší výpravu v černobílém filmu, za nejlepší kostýmy v černobílém filmu a za nejlepší hudbu.
Kino AERO

Pasolini líčí život Ježíše Krista od jeho narození až po vzkříšení podle evangelia sv. Matouše. Přestože se režisér drží přesně předlohy, vzbudil jeho snímek rozruch nejen svým zpracováním, ale i faktem, že jej natočil mancisticky smýšlející homosexuál. I tak film, který byl v Československu na krátkou dobu uveden již v době svého vzniku, získal řadu mezinárodních ocenění. Zajímavé je především Pasoliniho autentické ztvárnění: celý snímek vznikl v prostředí nejzaostalejšího jihoitalského kraje Basilicata a objevují se v něm výhradně neherci (Ježíše ztvárnil španělský student, zestárlou Marii Pasoliniho matka, Jidáše řidič náklaďáku atd.)
Program ART

Autor/Zdroj: /


Pasoliniho neorealisticky styl jeho prvních děl je zjevný i v tomto filmu, natočeném s přísnou prostotou a čistotou historického koloritu. Pro režiséra nejsou prvořadé peripetie biblického syžetu či biblická podobenství, ale vroucí kázání prudkého, nesmiřitelného a odvážného Krista, který se jako osamělý "revolucionář" snaží vzbudit duch odporu v utlačené, ustrašené mase otroků, ale neuspěje. Použitím dokumentarizujícího stylu, dynamické ruční kamery, neherců (jeho přátelé, matka, rolníci, španělský student ekonomie v úloze Krista) a současných oděvů ukazuje Pasolini Krista jako živou, skoro současnou postavu.

Autor/Zdroj: /Febiofest

Jeden z nejznámějších snímků Piera Paola Pasoliniho Evangelium sv Matouše (1964) patří mezi nejvýznamnější filmová díla s biblickou novozákonní tematikou. Kontroverzní italský autor v něm použil striktně doslovné citace z Matoušova evangelia (byť některé části vypustil a jiné přesunul, ale při inscenování se vůbec neohlížel na historickou věrohodnost: celý snímek vznikl v autentických prostředích nejzaostalejšího jihoitalského kraje Basilicata a objevují se v něm ve stylizovaných kostýmech výhradně neherci (Ježíše ztvárnil španělský student, zestárlou Marii Pasoliniho matka, Jidáše hraje řidič náklaďáku). V době uvedení však snímek vyvolal rozruch nejen svým zpracováním, ale i faktem, že jej natočil marxisticky smýšlející homosexuál. Tvůrce tak vzbudil nedůvěru u ateistické části publika i v náboženských kruzích (kde však bylo dílo nakonec přijato). Pasolini byl znám jako odpůrce církve, avšak jeho (milovaná) matka byla oddanou katoličkou; dílo je navíc věnováno papeži Janu XXIII. Ten prosazoval mj. reformy uvnitř církve a dialog se socialistickými státy. - Pasoliniho pojetí nemá nic společného s výpravnými biblickými eposy, jež v padesátých a šedesátých letech produkovala hollywoodská studia. Navzdory tvůrcovým postojům však není ani kritikou či polemikou s jakýmkoli náboženským chápáním Krista. Pasolini neváhá inscenovat andělská zjevení či zázraky; interpretuje ovšem Ježiše jako mladého (vzezřením jemného a krásného) netrpělivého revolucionáře, jenž věnuje veškerou energii naplnění svého posláni a jemuž patři významné místo v duchovním vývoji lidstva. Proto se v dlouhých sekvencích objevuje doslovné znění Ježíšových kázání. Náboženské pojmy (Syn Boží, křest ohněm, království nebeské) zde mohou být dobře chápány i v přeneseném smyslu, jako metafory pojmů z marxistické ftlozofie (ideologický vůdce, revoluce, spravedlivé společenské zřízení). Pasoliniho dílo je však především jedinečnou filmovou básní, v níž klasická látka dostává nové rozměry díky nezvyklému, ale funkčnímu a mimořádně působivému hudebnímu komentáři (kromě klasických skladeb se objevuje i africká hudba) a díky filmařským postupům, inspirovaným neorealismem a cinéma vérité, zejména v dokumentárním zachycení rozmanitých lidských typů (každý protagonista je charakterizován zpravidla "pouze" výmluvným portrétem). Tvůrce přitom částečné odkazuje na zobrazení příslušných postav v italském výtvarném umění (Giotto, Donatello, Botticelli aj.). - Na filmové kopii je uveden nepřesný český název Evangelium svatého Matouše.

Autor/Zdroj: Kubina Zdeno/Filmový přehled


„Můj film je má vize života Ježiše Krista a dva tisíce let vyprávění o Kristově životě."
Křesťanství je nepochybně jedním z nejstabilnějších a nejrozšířenějších náboženství tohoto světa a není divu, že jako takové vyvolává velkou odezvu v uměleckém vesmíru. Legenda o proroku z Nazarethu provází od počátku literaturu, výtvarné umění, divadlo - a nemohla se vyhnout ani filmu. Její zpracování se případ od případu liší podle světonázoru tvůrce i záměru, s nímž legendu používá. Mohli jsme zatím vidět primitivní prvoplánový velkofilm Ježíš, aktualizovanou úvahu Ježíš z Montrealu, s pašijovými výjevy si pohrává např. Evald Schorm ve filmu Den sedmý, osmá noc a časem se možná dočkáme také Scorseseho skandálního snímku Poslední pokušení Krista...
Jedním z nejlepších v řadě je film Evangelium sv. Matouše (1964) Piera Paola Pasoliniho, který byl dosud k vidění jen čas od času ve filmových klubech a jehož vydání na videokazetách patří k nejzáslužnějším počinům současné videodistribuce.
Pasolini (1922-1975), levičák, který byl dva roky předtím soudně stíhán pro zneuctění víry ve svém filmu La riccota (Tvaroh), se spojil s církevní organizací Pro civitate christiana a vytvořil dílo, pro které by katolická církev marně hledala konkurenci ve svých řadách.
Sám o sobě řekl: „Nevěřím v Boha. Ale v mých dílech přetrvává „dech„ křesťanské lásky k věcem a lidem tohoto světa..." A je to snad právě absence katolické angažovanosti, která Pasolinimu umožnila natočit tak přesvédčivé a ve své podstatě hluboce věřící dílo. Úmyslně se vyhnul všem spektakulárním atrakcím a exklusivitám. Natáčel dokumentarizujícím stylem s ruční kamerou, na černobílý materiál, obsazoval neherce. Tuto metodu „cinéma vérité" na druhé straně vyvažoval dlouhými, estetizujícími záběry krajiny a lidských tváří, obrazovými kompozicemi, připomínajícími malby starých mistrů. S těmito prostředky se mu v nijak nekomplikované ilustraci jednoho z evangelií podařilo zbavit legendu obdivovaného muže všech banalit a příkras a proniknout až k samému jádru mýtu.
Lze se dočíst, že Pasolini v Kristovi nevidí ani tak Božího Syna nebo historickou osobnost, jako symbol a ideál revolucionáře. Těžko říct. Každopádně se však tomuto bezvěrci a anarchistovi, proslulému sexuálními skandály, podařilo přiblížit k mýtu víry tak, jak to za svůj život dokázal jen málokterý učitel katechismu.
Cinema 1992/4/58 (s použitím publikace dr.Bernarda P.P. Pasolini, čSFU, Praha 1967)

Autor/Zdroj: /Cinema