Dvojrole

POZOR SPOILER

Malinko starší paní Doc. PhDr. Libuše Kaufmanová slaví a mladé holky si z jejího věku dělají legraci.
Mladé děvče Yvetta právě opouští v povznesené náladě restauraci.
Ty dvě zatím nemají nic společného. Ovšem jen do doby, než to paní docentka do Yvetty napere ve svém automobilu.
Obě končí ve stejné nemocnici, ale v hodně těžkém stavu. Zde jsou dva lékaři, kteří se zabývají transplantacemi. Pravda, zatím pouze u prasat. A proto je napadne transplantovat mozek docentky do hlavy mladé dívčiny.
Vše se podaří.
Dívka se probouzí z narkózy a moc si toho nepamatuje. Ale udivuje ji vlastní tělo a vše co se kolem děje.
Když je pak propuštěna do bydliště paní docentky, zjišťuje, že tu vše zná. Bodejť by ne, však je doma. Jen tělo má jiné. To pak udiveně pozoruje v zrcadle.
Pak navštíví místo, kde Yvetta vyrůstala, jakýsi brloh, a také navštíví přednášku svého kolegy.
Také ji osloví členové party, ve které Yvetta tehdy byla. Ale ona je pochopitelně nepozná. S nimi se dostane do křížku znova, a proto prchá z města. Přidá se k nějaké partě mladých, kteří si vyjeli do přírody. Zde dojde ke konfliktu s jedním z kluků a Yvetta se vrací zpět.
Doma ji čeká spousta nepříjemných překvapení. A její bývalá parta. Ona na ně vezme hůl a jednomu z nich přerazí ruku. Na zběsilém útěku parta bourá a mají to za sebou. Všichni.
Yvetta, tedy vlastně jen její tělo, ale mozek paní profesorky začíná mít výpadky a ona tedy vyhledá lékaře. Ale paměť ztrácí dále…

Po automobilové nehodě se na operačním sále ocitnou dvě téměř mrtvé ženy - stařičká docentka a volavka bytařského gangu Yvetta. Dva lékaři voperují mozek o 50 let starší docentky, která nehodu zavinila, její oběti, mladé dívce. Z bezvědomí se tak probudí žena s tělem a tváří mladé dívky, ale myšlením staré intelektuálky.
Příběh, v němž je sci-fi prvek použit vlastně jako startér, je především zamyšlením o lidské identitě a je vytvořen se smyslem pro paradox – i v těch nejvážnějších situacích je přítomen sice moudrý, ale poněkud posmutnělý humor.

Tereza Brodská jako sedmdesátiletá intelektuálka, která získá tělo pětadvacetileté dívky. Nový film Jaromila Jireše je úvahou o vyměřeném lidském čase.

Docentka Libuše Kaufmanová slaví narozeniny. Z kolegů na katedře ji chápe jen její starý přítel Vladimír. Věk, únava a skepse na ni těžce doléhá: připadá si, jako by jí nebylo sedmdesát, ale sto. Rozchechtané studentky jí lezou na nervy. Je ráda, když může domů. Pořádně utahaná a trochu opilá sedá do auta s nákladem květin... Možná bude pršet.

Pětadvacetiletá Yvetta Javůrková se vypotácí z baru. Trojice jejích opilých společníků, kterým dává typy na vloupačky, si z ní dělá hulvátskou legraci. Vědí, že je krásná, ale hloupá, a že jim neuteče. Yvetta jde domů pěšky. Cestou ji chytí déšť, a na křižovatce jí přeběhne přec cestu zrzavá kočka. Chvilka nepozornosti - a dívka skončí pod koly docentčina vozu.

V nemocnici tak mají dva akutní příjmy. Doktoři Němec a Passer bleskově řeší kritickou situaci: poznatky z jejich dosud nezveřejněného experimentu, ověřovaného zatím jen na čunících, jim umožní přenést neporušený mozek staré odbornice na Dálný Východ do dívčina těla. Podaří se jim složitou operaci dokonale utajit před personálem a zachránit tak alespoň jednu z obětí nehody... Takže docentka s dívčiným roztříštěným mozkem, neschopným udržet základní životní funkce, přežívá v kómatu jen díky přístrojům. A za zdí se na nemocničním lůžku probouzí Yvetta/Libuše a při pohledu do zrcátka zažívá děsivý šok.

Nová bytost slíbí svým "stvořitelům", že bude mlčet a že zkusí žít. I doktorům brzy dojde, do jaké situace svou krásnou a teď i inteligentní pacientku vmanipulovali. Nepatří nikam: i když může bydlet ve svém vlastním (Libušině) bytě, ztratila práci i přátele. Nemá si ani s kým popovídat... Dívčina minulost v podobě trojice gaunerů je jí navíc neustále v patách. Dokáže i takhle využít jedinečné šance být znovu mladá?

Čtyřiašedesátiletý režisér Jaromil Jireš se po Učiteli tance (1994) znovu chopil příležitosti zpracovat psychologické drama v atraktivním žánrovém rámci. Sci-fi je pro něj ovšem jen vnějším prostředkem k navození extrémní situace, v níž může svobodně studovat svou hrdinku. Scéna výměny mozků, na níž by se takoví hollywoodští trikaři krvavě vyřádili, se odehrává vlastně pouze ve tvářích operujících lékařů. Pokud scifistickou záměnu přijmete jako fakt, vše ostatní je už realisticky uvěřitelné: s výjimkou neústrojného motivu tří Yvettiných kamarádů, který měl děj patrně trochu rozpohybovat, je celé vyprávění pak už "jen" velice komorní studií proměn jedné bytosti, ve které se sváří starý mozek s mladým tělem. Bytosti, která se zoufale pokouší přijít na to, kým vlastně je...

Režisér a scenáristka Jaroslava Moserová byli pamětlivi toho, že se nevyhnou srovnání s tématicky podobnými snímky. Scifistickým atrakcím se důsledně vyhnuli, takže do popředí se dere spíš vzpomínka na klasickou sci-fi Ralpha Nelsona Charly z roku 1968, natočenou podle znamenité povídky Daniela Keyese Růže pro Algernon. Po ruce je ovšem i Wooův thriller Tváří v tvář. Z domácích předchůdců po srovnání volá macourkovsko-vorlíčkovská komedie "Pane, vy jste vdova!" (1970).

Už sám název filmu, který se vztahuje spíš k úkolu hlavní přestavitelky než k tématu, ovšem odkazuje k tomu, o co režisérovi šlo možná především (a co se mu také beze zbytku podařilo): o pozorné a obdivné zachycení herecké existence Terezy Brodské. Jí byla role ušita na tělo, ona po celou dobu s jemnou suverenitou ovládá plátno a s ní Jirešův film stojí a padá. Vedle vzácně civilní Terezy Brodské se Slávka Budínová jako docentka zdá snad až příliš patetická, hrdinčin nápadník Toník Romana Vojtka uspěchaný a doktoři Jana Hartla a Karla Rodena lehce matní (i když nesou jména Jirešových kolegů z české nové vlny Jana Němce a Ivana Passera).

Sám režisér nenápadně upomíná na originální filmařský experiment Francoise Truffauta s Jeanem-Pierrem Léaudem, kterého v průběhu dvaceti let postupně sledoval v pětici filmů (v bytě Kaufmanové je fotografie z prvního z nich - Nikdo mne nemá rád). Stejně tak si ovšem lze připomenout hold, který Truffaut vzdal kráse Isabelle Adjaniové v Příběhu Adély H. Pro podobný téměř dokumentaristický záznam hereččiny přítomnosti se nakonec dobře hodí i civilní styl, které Jireš použil (vzhledem k omezeným financím se natáčelo malou, často ruční 16mm kamerou).

Brodská skoro nikdy nepracuje se "svým" věkem: většinu času sledujeme její brilantní etudy na téma "hádala se duše s tělem". V jejích skoro neuvěřitelných očích zůstává staletý smutek, zoufalství i moudrost, i když si jenom před zrcadlem zkouší šaty. Její drobná "stařecká" gesta vás donutí zkoumat vlastní letité tiky a uvědomit si skoro fyzicky, jak na vás v každém okamžiku doléhá čas, se vám přes skvělou herečku zkrátka dostává přímo na tělo...

Mezi další neokázalé klady Jirešova melancholického "malého" filmu patří paradoxně skutečnost, že filmovou látku v Praze odmítli a natáčelo se nakonec v Brně: je příjemné nevidět také jednou standardní pražské exteriéry, mnohá náhodná setkání postav jsou v "malé Vídni" uvěřitelnější a vyprávění dostává zajímavou atmosféru...

ZDROJ: PROKOPOVÁ, Alena: časopis Cinema

Sci-fi snímek o lidské identitě na půdorysu experimentu dvou mladých lékařů. Hlavu dívky Yvetty - krásné a hloupé volavky zlodějské party bytařů - vybaví při jedné z nočních služeb oba doktoři mozkem starší, životem znavené intelektuálky, jejímž oborem byla historie Dálného východu.

Sám režisér film charakterizuje jako zápas vědomí s hmotou, duše tělem, mládí se stářím a pruderie s erotikou. „Pánu Bohu by se lidé neměli vrtat do řemesla," shrnuje krátce téma filmu scenáristka Jaroslava Moserová. A nakonec prý stejně zvítězí příroda.

ZDROJ: Kino ART

Komorní psychologický snímek Jaromila Jireše Dvojrole je prvním filmem pro kina, který vznikl v brněnském studiu České televize (s částečným podílem francouzského koproducenta). Režisér s autorkou námětu a spoluscénáristkou, lékařkou, překladatelkou a političkou Jaroslavou Moserovou nově zpracovali faustovské téma sváru duše a těla jako studii o lidské identitě. Jen jakovýchozí prvek zvolili vědecko-fantastický motiv zatím nereálné transplantace mozku.

Dva mladí lékaři, kteří experimentují s výměnou mozku, provedou operaci na dvou ženách umírajících po autonehodě. Do hlavy mladé dívky, která byla členkou zlodějské party, voperují mozek osamělé sedmdesátileté docentky orientalistiky, jejíř tělo bylo při srážce těžce poškozeno. Z bezvědomí se tak probudí žena s tělem a tváří mladé dívky, ale s myšlením a návyky staré nerudné intelektuálky. Ta se marně pokouší žít s novou identitou. Nedokáže se radovat z možností, které jí neuvěřitelná změna nabízí. Cítí se podvedena a s nechutí vstupuje do nového života. Jen chvílemi se dokáže vymanit z pocitu ukřivděnosti či viny a prožít okamžik obyčejného štěstí. Situaci jí navíc komplikují bývalí kumpáni. Lékařský pokus však skončí neúspěšně: transplantovaný mozek rychle stárne a mladé tělo se tomuto procesu podřizuje...

Tvůrci pojednávají o závažných etických i lidských otázkách bez snahy o vnější atraktivnost a s vědomím omezenosti poznání. Postavy vystupují jakoby beze jmen (ačkoliv si J. Jireš dovolil jemný žert, když oba lékaře pojmenoval podle svých kolegů Jana Němce a Ivana Passera), aby se zvýraznila obecná rovina problému. Obtížný part byl psán přímo pro Terezu Brodskou, která s úsapěchem dokázala zvládnout i jemné nuance "dvojrole". Snímek byl natočen na formát Super 16 a překopírován na 35 mm film.

ZDROJ: Filmový přehled