Dvojí život Veroniky

Toto sa ťažko komentuje. Dá sa to odmietnuť   ako melancholická sračka, alebo sa utápať v   intelektuálskych pseudorečiach a výkladoch   Kieslowskeho symboliky... najpravdivejšie to bude   asi takto:
Pamätám si, že keď som šiel z   kina, bolo mi moc dobre na duši.

Po včerejším druhém shlédnutí jsem po letech   pochopil, proč tenhle film ve mně ještě tak   dlouho rezonoval, když jsem ho kdysi viděl v   kině. Ta atmosféra je úžasná a propojenost   hrdinů, kterou přímo cítíte, podtrhuje   nadpozemská hudba, při které mrazí. Mystický   zážitek.

Klobouk dolů
Těžká filmařská práce, skvělý nápad, ale   asi jsem od toho čekal víc. A to zpracování!   Úžasné, naprosto skvělé záběry, přes   kuličku, originální práce s kamerou(např. jak   zpívá v divadle a padá), skvělé   podzimně-barevné tónování, DOKONALÁ hudba(na   tohle má Kiezslowski obrovský čuch) a krásná   hlavní představitelka. Přes všechno to   nadšení jsem se hodně nudil, je to snad první   skvělý film, u kterého jsem se nudil. Asi se to   chce podívat ještě jednou.

Je to o těch okamžicích života, kdy nevíš   proč,ale víš ,že cítíš něčí smutek.   Možná máme- každý z nás dvojče...Alespoň v   tom, jak vidíme svět. Alespoň v tom, ze někdo   za nás umírá, a my dostáváme novou šanci - a   ani o tom nevíme. A i když ne, v jakém světě   žijeme? V jakém prostoru?. Máme každý svoji   Veroniku?Navíc to jméno není náhodné-   znamená „prawdziwy obraz“=truly imagine or   truly picture“

Skutečně neobvyklý film, jeden z těch, který   na každého působí asi naprosto odlišně. Pro   mě má vyjímečnou schopnost. Hra s barvami –   střídání zelené a červené – zajímavé,   jemná hudba a neobvykle koncipovaný příběh. I   když má film hodně zklidňující a pomalé   tempo, nenudil mě ani minutu. Naopak dokázal   krásně stupňovat příjemné napětí, a to   zejména v nádherných milostných   scénách.
Netuctově krásná herečka byla pro   tuto roli jako stvořená. Trochu mi vadí jenom   to, že ta část v Polsku byla o poznání   kratší, tak nějak rychle pryč.

Mystický příběh o dvou dívkách ze dvou   různých zemí, jednou se zahlédly ... možná.   Spřízněné jménem, gesty, talentem ke zpěvu a   stejným tušením ... „Mám zvláštní pocit.   Cítím jako bych nebyla sama.“ A loutkáři,   který zrovna píše knihu o dvou dívkách ze   dvou různých zemí ... „Když byly obě dva   roky staré a už uměly chodit ... jedna z nich   si spálila ruku na plotně. O pár dní později   ... druhá z nich sahala na kamna ... ale v   poslední chvíli ruku odtáhla. Ačkoli nemohla   vědět, že by se také spálila.“ Ta jedna z   nich je jakoby nadpřirozenou silou varována   před omyly té druhé. A dál si netroufám k   této tajuplné nádheře doplněné stejně   nádhernou hudbou nic dodat, snad jen, že   Krzysztof Kieslowski těžko mohl vybrat lepší   představitelku obou Veronik než Iréne Jacob.

Možná trochu rozvláčný děj, ale krásné   zpracování. Nádhérné červené a zelené   tónování...