Dům pro dva

Herecký koncert dvou herců   Vetchého a Schmitzera,   kteří hrají bratry, kteří   se nemusí, ale když Dan   zaviní smrt svého snad   bratra Bóži, pak Dan, ten   holomek, přichází k rozumu   a ten bratr mu začne   chybět...

Já moc tahleta psychologická   dramata nemusím, ale tohle   bylo něco výjimečného.   Velmi dobří herci,   atmosféra podložená dobrou   hudbou, to udělalo velmi   dobrý celek. Tedy, ne že   bych to musel vidět podruhé,   ale prostě to byl film na   velmi dobré úrovni. Magdu   mohl, pravda, hrát někdo   atraktivnější, ale to jen   tak na okraj. Každý máme   jiný vkus. K hodnocení   připočítávám pár   odvážných scén. Scény s   vidinami mi přišly   zbytečné a hloupé.

Dva bratři. Nevlastní, ale   to o sobě nevěděli. Jeden   se smyslem pro zodpovědnost,   druhý floutek. Jaký asi tak   může být mezi nimi vztah.   Psychologická sonda do   života dvou rozdílných   bratrských povah, do kterého   vstoupí žena, je   realizována bravurně.   Depresivní dramatická   atmosféra a vůbec celkové   artové vyznění přidává   snímku na kvalitě, čemuž   dopomáhají i výborné   herecké výkony. Šeď   socialismu je hodně znát,   ale spíše je to vedlejší   efekt. Příběh je   především o zodpovědnosti   a postavení se čelem k   problémům jak ve svém   životě, tak ve svém okolí.   Vcelku opomíjený snímek,   což je na škodu. Má hodně   co říct i dnes.

Tak podle mého názoru   výborný film, výborný   Jiří Schmitzer, výborný   Ondřej Vetchý a vůbec celý   ten příběh měl nádech   tajemna. Vím šlo o   obyčejné životní situace,   ale nějak se mi jejich   ztvárnění dostalo pod   kůži, prostě já u toho   filmu seděl a ani nedutal,   aby mi něco neuniklo.   Určitě ve své době to bylo   filmové zjevení.

Ve své době vysoce   přeceňovaný film. V   podstatě typická   bakalářská historka v   rámci perestrojkové doby   ozvláštněná neústrojnými   narážkami na křesťanství   a proto nadšeně oslavována   dobovými kritiky. Ve   skutečnosti je to film,   který se moc nepovedl a dnes   už nemá moc co říci. I   když tvůrcům můžeme   přiznat jistou odvahu jít na   hranu tehdy dovoleného( což   však nyní ocení jen   historici), na kvalitní dílo   to bohužel nestačí.