Drsné jaro

Nějaká freska, ne? Nuže, co jsem zjistila? Že   tlak, vytvářený na japonské studenty   posledních ročníků středních škol je   OBROVSKÝ! Maturita se u tak soutěživého   národa stává vysoce zátěžovou   záležitostí, na kterou navazují neméně   důležitá rozhodnutí, třeba - co dál?   Univerzita, práce, yakuza? Já osobně bych si   vybrala psychiatrickou léčebnu nebo vězení,   protože ti, co tam mají být, jsou evidentně   všichni venku... A teď beze srandy, ten drsný   černohumor má podprahový význam - jsou v něm   zakódována varování, jak divokou demokracií a   všeobecnou připosraností pozbýváme vlády   sami nad sebou a tím, jak boříme mantinely,   zadupáváme zbytky sebeúcty, ze které by nové   generace mohly čerpat a ne zoufale dumat, co   vlastně se sebou... Tak, taky si zatleskám,   šestkrát... s přihlédnutím k poutavé   spolupráci kamery a hudby.

Obsahově téměř o ničem. Skupina znuděných   blbečků tyranizuje školu, šikanuje učitele a   provozuje sebevražednou hru. Film o zbytečných   existencích. Punk is not dead. Vše bez   nějakých širších souvislostí. Hluboká   sociologická studie to rozhodně nebyla. Nějak   mně to všechno připadalo jako jedna velká   póza. Všeho však do času. Každá květina   rozkvete, …a pak zvadne. Dějové nedostatky   vyvážilo filmové zpracování, ač k ději   kontrastní tak poetické. Dalo by se říci, že   kontrastní byla většina, po sobě jdoucích,   záběrů. Šikana, kvetoucí stromy, vražda,   zalévání kytek, apod. Ve filmu se říká:   „Lidi, co vědí, co chtějí, mě děsí“.   Mě děsí lidi, co to nevědí.