Dodeskaden

Akira Kurosawa byl známý   jako režisér despota,   přesto z mnoha jeho děl   čiší hluboká lidskost a   soucítění. Tento film k nim   rozhodně patří, navzdory   tomu, že je zasazen do   drsného prostředí slumu a   tragikomicky vypráví o   osudech lidí žijící na   okraji společnosti. Dojemné,   smutné, tragické ale i   úsměvné, komické a   barevné. Jeden z nejlepších   filmů od AK.

Dodatek 5.3.2013
Jak si tak pročítám   zdejší komentáře, dospěl   jsem k názoru, že by se   někteří lidé měli   věnovat raději úklidu,   než-li vysedávat před   televizní obrazovkou :-).

Varování! Vhodné pouze pro   fanoušky Kurosawy, Japonců a   obdivovatelů jejich   mentality. A kdo si navíc   libuje v bezpointových   příbězích z okraje   japonské společnosti - tak   ten bude nejspíš chrochtat   blahem. Já rozhodně   nesplňuji ani jednu z výše   uvedených podmínek, proto   asi po hodině sledování   podivné směsky ztroskotanců   mou pozornost několikrát   upoutala pavučina v rohu   obýváku, a to není dobrý   základ k vysokému hodnocení   filmu :-(

Režisér tentokráte
zabrousil mezi tehdejší   soudobou spodinu, která je   prakticky absolutním   protipólem dávného   samurajského světa, aby   ztvárnil bizarní, sociálně   i lidsky hořce žalující   dílo, plné trpkosti a   ubíjející nízkosti   života, s téměř   neviditelnou kapkou krásy   hluboko, hluboko skryté pod   blátivým povrchem.

Nějakým těžko popsatelným   způsobem mi tahle smutná i   drsně laskavá příběhová   mozaika připomíná Felliniho   Amarcord. Krátké výseky ze   života několika jedinců i   rodin v někdy skoro   přízračném prostředí   předměstského slumu spojuje   snaha vyrovnat se s   nepřízní osudu, životními   tragédiemi i běžnými   starostmi. Metody hrdinů jsou   různé, někdo si ve svých   představách staví (doslova)   vzdušné zámky, někdo svoje   bolesti uzavírá do   neprostupného mlčení,   někdo rezignuje, ale jiní   vítězí humorem (muž   vychovávající nevlastní   děti), vnitřní silou   (rytec) nebo jenom   prostomyslností   ("výměna   manželek"). Každý z   těch drobných obrázků má   svojí vlastní náladu, ale   dohromady to ladí a celek je   hořký i smířlivý   zároveň.

Zejména scéna   "sebevraždy" stojí   za to, občas si ji pustit,   když je člověku blbě. Ale   celý film, a nakonec celé   dílo AK dýchá   člověčinou.