Dnes neordinuji

Hlavní postavou je čerstvě jmenovaný docent MUDr. Jakub Johánek, psychiatr a nesmělý abstinent, který se výjimečně rozhodne oslavit s přáteli v nočním podniku své jmenování. Oslava, která se protáhne do pozdních hodin a množství alkoholu způsobí hrdinovi dočasnou ztrátu paměti a ráno se starý mládenec Johánek nestačí divit. Už dlouho sice pokukoval po půvabné sousedce, chudé Kateřině, víc mu však vrozený stud nedovolil. A teď, sotva se jeho mozek vzpamatoval z útoku nebývalého množství alkoholu, mu podnikavá spolubydlící jeho sousedky oznámí, že Kateřinu v opilosti zneuctil, aby tak poněkud svérázným způsobem pomohla kamarádce, která milého a dobře zajištěného pana doktora také miluje.

Zdroj: TV Barrandov

Profesor Johánek je přísný abstinent. Jako uznávaný psychiatr se snaží dělat čest svému jménu a alkohol považuje za svého úhlavního nepřítele. Jenže stačí pár sklenek, jedna oslava jmenování docentem a hle – najednou je z toho „těžké ráno opilcovo“ a naprosté „okno“, kam si novopečený pan docent Johánek vůbec neumí dosadit, kdy se v noci dostal domů a zda nedejbože něco nekalého neprováděl. Možná by tato jeho indispozice prošla zcela bez povšimnutí, kdyby v sousedním bytě nebydlela půvabná rozhlasová moderátorka Růženka Vojtíšková a kdyby čirou náhodou k ní nepřijela na návštěvu její sestřenice, zpěvačka Kateřina Kostková. Růženčin byt je čistý jako klícka a žel – i tak veliký. Pro obě dívky je zde zoufale málo místa a ačkoliv Kateřina slibuje, že si brzo najde vlastní bydlení, u Růženky se jí líbí čím dál tím víc. Ale jak to provést, když obě se sem vejdou jen silou vůle? Vystěhovat násilím vlastní sestřenici, která Kateřině poskytla v nouzi přístřeší, to by jistě nebylo správné. Ovšem – jedno řešení by přece jen bylo: Co kdyby se Růženka provdala a odstěhovala se ke svému vyvolenému? Inu, není nic jednoduššího, zejména je-li její tajnou láskou právě docent Johánek „od vedle“. Zbývá vymyslet šikovný plán, ke kterému se báječně hodí „okénko“ pana Johánka. Distingovaný pan psychiatr se nestačí divit, když je mu Kateřinou realisticky popisováno, co dělal v noci po svém příchodu domů a kterak, ehm ehm, se důvěrně, ba přespříliš důvěrně, choval ke slečně Růžence.

Pro pana docenta je to jeden velký šok, ne že by se mu Růženka nelíbila, to právě naopak, ale copak je to správná cesta získat srdce půvabné dívky násilím? Advokát Plevka, přítel pana docenta, se snaží z této prekérní situace vybruslit a na základě černé kroniky „přišít“ MUDr. Johánkovi nějaký mírnější „zločin“, např. zapálení stohu v Lahovicích. Na dvou místech současně přece pachatel být nemůže, to dá rozum. Najednou je tu ale nějak moc svědků a komu se nezželí pana docenta – ano, slečna Růženka, ač rozzlobená intrikami své povedené sestřenky, nemůže na své tajné lásce nechat takovou hanbu a rozhodne se mu poskytnout sama alibi...všechno je to krásně zamotané, ale pravda, jak už to bývá, vyjde brzy najevo a autorka celého plánu, zpěvačka Kateřina, se raduje z nového bytu, neboť Růženka již odteď bude bydlet „za zdí“ spolu se svým milovaným MUDr. Johánkem...

Divadelní hra „Okénko“, napsaná spisovatelkou a herečkou Olgou Scheinpflugovou, se dočkala v režii Vladimíra Slavínského již svého druhého filmového zpracování. Zcela poprvé se tak stalo r. 1933, kdy „okénkující“ hříšník byl představován Hugo Haasem a Růženku hrála prvorepubliková hvězda Lída Baarová. Tehdy byla iniciátorkou celého spiknutí Růženčina maminka v podání Antonie Nedošínské. Filmová podoba se hodně držela divadelní předlohy a tak režisér Slavínský s odstupem patnácti let natočil remake vlastního filmu, ovšem se značnou dávkou úprav, které rozhodně nebyly svěží komedii „Dnes neordinuji“ na škodu. Jan Pivec svou nesmělostí v roli nezbedného pana docenta Johánka Hugo Haase strčí hravě do kapsy, něžně krásná Dagmar Frýbortová, jejíž filmová kariéra bohužel krátce po nástupu komunismu zcela skončila, mohla Lídě Baarové směle konkurovat. Krátce na to v zahraničí zmizelá Pavla Vrbenská (vl. jménem Milada Šupitová) hrající Kateřinu představuje prototyp moderní ženy, umělkyně, toužící po vlastní nezávislosti a soukromí. Půvabná veselohra i dnes čas od času probleskne na televizní obrazovky v tzv. pamětnických cyklech, byť je současně i takovou smutnou tečkou za zlatou érou černobílých snímků ve stylu prvorepublikové kinematografie, vystřídané po r. 1948 filmy agitačními a poplatnými tehdejší politické situaci.

Na počátku bylo slovo, je psáno v Bibli. Ano, na počátku každého díla je slovo; slovo, to je myšlenka, to je plán, a na závažnosti tohoto slova závisí i závažnost nebo vratkost celého díla. Také na počátku filmového díla je slovo, vyjadřující myšlenku a plán filmovým námětem. Filmový námět, to je základ, který rozhoduje už vlastně předem z nejpodstatnější části o hodnotách celého filmu. Přiznejme si upřímně: základní kameny dvou nových českých veseloher, Vl. Slavinského Dnes neordinuji a M. Friče Polibek ze stadionu, jsou sice svými náměty dosti spolehlivým podkladem pro výstavbu pohodlného rodinného domku se zahrádkou a vším skromným příslušenstvím poklidného měšťanského občánka, neodpovídají však architektonickým požadavkům duchovních konstruktérů našeho nového světa ve dvouletce.

Oba filmy jsou dobré veselohry. Neupíráme jim to a nechceme je nikterak zlehčovat, nejsou to však nové veselohry, takových popletených doktůrků, milých, chudých dívenek: mondenních povaleček jsme už viděli příliš, aby šlo o podobnost jen náhodnou. Ne, není to náhoda, je to krize a rozpačitost filmových dramaturgií, které se nepokoušejí třebas i za cenu nezdarů hledat nové veseloherní formy i obsahy a spokojují se omíláním staré myšlenkové náplně i filmového výrazu. Cesta za humorem i skutečností současného života je - uznáváme - příliš těžká, abychom mohli tvůrcům našich dvou nových veseloher něco vyčítat nebo vytýkat, chceme je jen přátelsky upozornit: nejsou na dobré stopě, neboť hledají v minulosti, v nenávratnu minulosti! T

oto je další, již třetí Slavinský v repertoáru našeho znárodněného filmu. Vlastně - Slavinský a Olga Scheinpflugová. Je skutečností, že tato dvojice k sobě padne docela dobře a že jeden druhého doplňuje. Neboť Slavinský a Scheinpflugová jsou nejen umělecky, především však lidsky skutečně dobrými tlumočiteli našeho měšťáka. (Právě proto, že žijí v jeho citovém i myšlenkovém světě.) I zde, v této veselohře, je konversační program jasný už od počátku a vyplňuje se v závěru do puntíku.

Láska, opravdu velká láska měšťáckých představ a iluzí: zajímavý, milý, vzácné stydlivý a seriózní pan doktor v dobře zajištěném postavení a se záviděníhodným bytem! Co zbývá jedné chudé rozhlasové hlasatelce než aby se do něho zamilovala až po uši a ráda mu po mnoha zajímavých i méně zajímavých nedorozuměních řekla: "Ano"? Scénárista dokázal rozvést toto prastaré téma na celovečerní film, při němž si obratné vypomohl závažnými prohřešky (hlavně v expozici), sáhodlouhými, vtipem neoplývajícími dialogy, i dekoltáží toalet barové tanečnice; nemohl si však pomoci, neboť patrné nedovedl, se scénářem jako předlohou pro dramatický útvar.

Příběh postrádá tempo, dramatická výstavba je špatná svou rozvleklostí, svou dramatickou chudobou, jíž chybí druhá dějová linie, takže zbývá jen kaleidoskopická mosaika vnitřně nesourodých epizod. Možno tedy souhrnné říci: mnoho, zbytečně mnoho se mluví, nic se však neděje. (Nebo jen málo.) Režisér Slavinský dělal za těchto velmi neutěšených podmínek co bylo v jeho silách. Filmová lidovka mu vyšla, je dokonce zábavná a mile působivá. Zabrnkal si na lidské city i citečky vskutku obratně, plynulosti děje však poněkud chybí protizáběry a exteriéry, bez nichž musil Slavinský vynaložit hodně důvtipu, aby udržel zábavu i dějovou.

Také Střechova práce byla poněkud omezena finančními hledisky, snažila se však pomoci režisérovi a utlumit nedostatek exteriérů detaiIní drobnokresbou i pohybem kamery. Nepodařilo se jí však dosti jasně (stejně jako režii) specifikovat jednotlivá místa děje. Stelibského hudba je jako obvykle líbivá, klouzá po povrchu citu vyvrcholuje v sentimentální barové písni Pavly Vrbenské . . .

Hodnota i manýra hereckých výkonů je jako vždy u Slavínského určena jeho režijní a uměleckou představou. Z tohoto schematického rámce se příjemné vymyká mladý Jaroslav Mareš, který svou roli studenta zahrál až na některá malá přehrávání klukovsky bezprostředně. O všech dalších, ať již je to Jan Pivec, Dagmar Frýbortová, Josef Gruss nebo Pavla Vrbenská, možno říci s klidným svědomím: spolehliví, ale nic nového. Také Slavínského veselohra bude mít nepochybně velký úspěch v přeplněných hledištích i pokladnách biografů, menší už umělecky. Ale o ten zde patrně vůbec nešlo.


ZDROJ: Dobová recenze; autor - Miroslav Drtílek