ohodnotit

Dlouhý čas naděje [TV inscenace]

Rok:
1984
„Trilogie o klíčových momentech v životě druhého dělnického prezidenta Antonína Zápotockého.“
Popis / Obsah / Info k filmu Dlouhý čas naděje
Po mnichovském diktátu Zápotocký stojí v čele domácího vedení KSČ a pomáhá organizovat ilegální činnost strany. Po zákazu KSČ se vedení uchýlí do Moskvy. Zápotocký na vlastní žádost zůstává, aby jako tajemník Rudých odborů pracoval při sjednocování odborových organizací. Setkává se s bývalým spolupracovníkem Kociánem, nyní tajemníkem socdem odborů. Ten považuje boj proti nacismu za marný. Jedním z úkolů Zápotockého je pomoc německým komunistům. Čelný německý funkcionář Günther je umístěn jako topič. Do Prahy je dosazen představitel říšské bezpečnosti Reinecke, aby s pomocí české policie a kolaborantů vypátral ilegální stranickou činnost a dopadl Günthera.

Po vpádu hitlerovských vojsk v březnu 1939 do Čech propadá Kocián strachu o život a z neopatrnosti zaviní zatčení komunisty Günthera. Řízení stranické práce v českých zemích přebírá první ilegální výbor. Na pokyn gestapa jde česká policie hned v první den okupace zatknout Zápotockého a ostatní členy ústředního výboru strany. Všichni jsou varováni, opouštějí byty a při pokusu o překročení hranic upadnou do léčky gestapa.

Poslední díl trilogie se odehrává v koncentračním táboře Sachsenhausen, kde byl Zápotocký vězněn. Ani v nelidských podmínkách se nevzdává s ostatními cílevědomé stranické činnosti. Organizují internacionální výbor, který usiluje o podporu nejslabším. Proti zákonu vlčí smečky postavili zákon člověka. Inscenace končí osvobozením tábora sovětskými vojsky.


Popis / Obsah / Info k filmu Dlouhý čas naděje
Právem v poslední době hovoříme o tom, jak chabá je původní dramatická tvorba. Dokonce už i po té nejzjevnější — kvantitativní stránce. Pouze pohled na dlouhou repertoárovou řadu titulů televizních her nás může trochu ukonejšit, neboť tam si přímo život vynucuje týden co týden další hru nebo alespoň další díl seriálu.

Právem hovoříme v této souvislosti i o tom, že žánr publicistické hry se přesunuje převážné právě do televize a že se už zcela přirozeně stal jakýmsi jejím denním chlebem. Na obrazovce se tedy, jako v jakési svérázné zrcadlovce, mají zračit se zjitřeným citem pro aktuálnost závažné problémy, jimiž diváci žijí, i zajímavé lidské osudy, s nimiž by divákům bylo dobře, ať už se s nimi mohou ztotožnit nebo je budou soudit, s odstupem promýšlet nebo se jim dokonce budou divit či smát.

Celá sféra, kde se stýká publicistika a dokumentaristika s dramatickou tvorbou, je dnes už tak rozsáhlá, že by stála za obsáhlou knižní studii, a natolik nepřehledná, že by si zasloužila s předstihem vytýčit alespoň tituly nejpodařenější a roztřídit je v jakémsi typologickém rozvrhu.

Vedle čistě publicistických her s aktuálním problémem dne, třeba i s náležitě polemickým zaměřením, vedle dokumentárních her z blízké i vzdálené historie zaujímá v této sféře výraznou pozici hra životopisná. Jednak v sobě zpravidla organicky spájí všechny tyto tři aspekty, jednak má v sobě mnoho z televizní specifiky. Pro soustředěnost příběhu, v němž jediný osud člověka může navíc odvrhnout další dějově motivické komplikace, pro diváckou přitažlivost i pro nejpřirozenější možnost stavět před diváka živoucího hrdinu, který má i dnes schopnost a sílu stát se příkladem i inspirací.

Tato politicky i občansky výrazně angažovaná linie tvorby není v naší televizní produkci už vůbec žádnou Popelkou. Za celých patnáct let, co se výrazně ve formě galerie hrdinů naší revoluční minulosti a socialistické přítomnosti — v osudech průkopníků dělnického hnutí i hrdinů socialistické práce — u nás tu s většími, tu s menšími úspěchy pěstuje, představuje už vcelku jeden z nepominutelných opěrných sloupů televizní dramatické tvorby.

Tohle všechno si divák mohl uvědomit, když v nedávné době ve třech večerech spatřil DLOUHÝ ČAS NADĚJE. Důstojnou připomínku odkazu Antonína Zápotockého a to právě ve dnech už celého století od jeho narození. V dramaticky vypjatém úseku z jeho přebohatého života skutečného bojovníka, dělnického předáka, lidového vůdce, druhého dělnického prezidenta a především jakéhosi personifikovaného vědomí naší revoluční historie. I přes to, že třídílná inscenace nesla stopy nejrozmanitějších problémů tohoto a nejen tohoto žánru.

Rozhodně jí prospělo, že scénář psal autor v biografickém typu televizní hry nadmíru zkušený — Jiří Svetozár Kupka — a že režijně třídílný obraz z kritických let těsně před válkou a z války — z nacistického lágru — nastudoval tvůrce tak univerzální a mimořádně odvážný jako je Jiří Adamec.

Podstatou našeho zamyšlení však není recenzní hodnocení. S odstupem času chceme tu spíš v naznačených už souvislostech dále připomenout tendence trvalejšího rázu.

Oproti „čistokrevné“ životopisné hře je tohle opravdu spíš charakteristický obraz doby, výsek jedné vzrušující etapy z bohatého osudu nám drahého člověka, třebaže nebyl ani naplno prezentován v celé své mimořádně obdivuhodné lidovosti, kterou v sobě nezapřel snad ani na jediný den. Přítomnost Antonína Zápotockého byla jen jakýmsi svorníkem, v němž se do popředí dostaly některé, pro dnešek mimořádně aktuální motivy a konflikty. Toho si ostatně cením v Kupkově autorském přínosu nejvíc. Mám tu na mysli především trvale sledovaný spor Zápotockého s Kociánem a s povahou sociál-demokratismu, oportunismu, který započal v ústupech a kompromisech bázní před návratem k fyzické práci a před ztrátou teplého místečka, a končil, možná už pochopitelnější, zbabělostí v drobných úhybných manévrech v ilegální práci. Alois Švehlík to všechno vyjadřuje v herecky niterném napětí dramaticky rozpolcené osobnosti. Vztah kulminuje v lágru, kde je vlastně prostor pro dohrání všech rozehraných motivů — v situaci, kdy se hodnoty jednoznačně vyhranily, kdy už nelze klamat a kdy jde především o to, aby dělnická solidarita pomohla i na konci sil překonat zákony vlčí smečky a zachovat člověku jeho nejelementárnější důstojnost.

Je to samozřejmé v mnohém opět jako v celé hře modelová situace, kdy se všichni zase sejdou v sachsenhausenském lágru a dokonce na jedné „cimře“. Jasný a výmluvný dramatický smysl takový postup má, a proto má i autor na něj právo. Nejeden pamětník může rovněž doložit další neautentické nepřesnosti či přímo prohřešky (např. hned ty do očí bijící nažehlené mundúry), ale i to lze prominout.

Podstatnější je v celé inscenaci třeba náznak atmosféry, jak ji průkazně navodil svým výkonem Jiří Štěpnička v roli gestapáckého „rozvědčíka“ a posléze symbolu celého tohoto barbarství, a také mnoho scén, sledujících lámání charakterů, přizpůsobivost, ale i vědomý odboj, včetně rozrůznění třídního i národnostního (se zajímavou postavou německého komunisty Kurta apod.).

Díky částečnému motivickému rozptylu a pozornosti, soustředěné na několik průběžných konfliktů (jak už jsme řekli — aktuálnějších, než by bylo co nejdůslednější vysledování historických detailů ze života A. Zápotockého), dostal se ústřední hrdina nejednou do pozice pouhého svědka, zbaveného možnosti jednat stále s vyhrocenou vnitřní dynamikou. Přestože tedy byl scénář nabit dostatečným počtem událostí, pozbýval občas vnitřního poutavého rytmu i napětí a také v herectví nejedné z postav, včetně té ústřední — ztělesněné Adolfem Filipem — šlo spíš o herectví typové s určitou vnější nápodobou, než o herectví vnitřní podrobné psychologické rozpracovanosti. Leccos bylo vylíčeno pouze verbálně — kvůli šetření časem i prostředky, jak bývá ostatně v televizi nejednou už zvykem. A také výběr méně obsazovaných a proto před kamerou méně zkušených herců tuto inscenaci charakterizuje i determinuje vedení těchto herců režisérem.

To vše jsou příznačné průvodní znaky inscenace Dlouhý čas naděje, která svou ideově společenskou funkci splnila, i když v mnoha ohledech nepatří ke špičkám této významné dramaturgické linie. Přesto však na úrovni řeší, nebo alespoň seriózně naznačuje, oč v politicky plně angažované tvorbě jde a jak může i nedávná historie živě promluvit k dnešku.

ŠTĚPÁNEK, Bohuš. Obrazovka – zrcadlovka. Scéna. 1985, roč. 10, č. 3, s. 5.


Nový publicista:
Nelíbí se vám tento obsah? Chcete napsat lepší? Tak neváhejte a klidně napište

Hodnocení:n12345678910

Hodnocení filmu

80 % (1)
8   - melakara

TV Program

ČT1 - Kuchařská pohotovost (2008) [T...

05:00 - 05:30

10 minut již uběhlo
20 minut zbývá do konce

ČT2 - Věříte médiím?

05:00 - 05:30

10 minut již uběhlo
20 minut zbývá do konce

NOVA - nevysílá se

Prima - Vražedné blesky (2015)

03:15 - 06:20

115 minut již uběhlo
70 minut zbývá do konce

Český lev Oscar

Filmová databáze v číslech

Filmů: 158871
Osobností: 651087
Fotografií: 608996
Plakátů: 290070
Obsahů a biografií: 146088

Poslední komentáře

Ilovajsk (2019)

Velmi mile mě překvapil

Ilovajsk
Protože ještě není   žádný komentář, tak   nějaký napíšu. Na filmu   jsem byl v brněnském kině   Art, je to festivalový   snímek, takže jsem více >

Autor: VVelda | Hodnocení: 10 / 10

Na dotek (2004)

Romantický film?

Na dotek
Je to velmi zvláštní film   svým příběhem. Prolíná   se v něm něha s drsností,   krutost pravdy s důsledky.   Způsob, kterým jsou   přehazována více >

Autor: Vivaelin

Poslední Mohykán (1992)

Vrchol

Poslední Mohykán
Ano, kvůli takovým dílům   bratři Lumiérové dali   lidstvu film. Příběh   prostý, o to víc působivý,   výprava - lahůdka, hudba -   nádherná, více >

Autor: weitinger | Hodnocení: 10 / 10

Addamsova rodina (2019)

Trošku zklamání

Addamsova rodina
Tuhle šílenou rodinku   prostě miluju, bohužel film   je pro mě trošku zklamání   a přitom má tak obrovský   potenciál.

Autor: xbenakk | Hodnocení: 6 / 10

Volavka (2002)

Volavka
Je to film jako každý jiný   a přesto v lecčem   originální. Máme tu souboj   dvou policistů, jaký tu do   této doby snad ještě nebyl.   Jeden více >

Autor: martin.stusak.9 | Hodnocení: 10 / 10

Zdarma
aplikace
pro mobil
ke stažení

Copyright © 2003-2019, HyperMedia, a.s.. Všechna práva vyhrazena. Návštěvnost měří NetMonitor.
Šíření nebo publikování jakéhokoli obsahu serveru bez předchozího písemného souhlasu provozovatele je zakázáno.

Load: 0.054/0.042