Deset dnů, které otřásly světem

Neberu to po stránce   dějové, nikdo znás u toho   nebyl,ale jak si se vším   poradil mladý režisér. Film   se natáčel téměř před 85   lety a režiséři si z filmů   Ejzeštejna udělali učební   látku. I když se dnes filmy   dají vůbec vidět, mají   historickou filmařskou   vypovídací hodnotu..

Film jsem viděl před   milionem let, byl už tehdy   slavný. Dynamické akce a   energická gesta demonstrovaly   pozitívní sílu myšlenky,   který vychází z mas.   Opravdu novátorský film.   Konečně patří do kolekce   filmových unikátů.

Jeden z vrcholů   propagandistického filmu,   bolševici si pro svůj   účelový výklad onoho puče   nemohli vybrat nikoho   lepšího než Ejzenštejna.   Ideově je to samozřejmě   zavrženíhodné, jenže po   formální stránce je to   natolik parádní, že   zkrátka ta tendenčnost   nemůže být jediným a   dokonce ani hlavním   hlediskem. Ve své době to   byla naprosto převratná   filmařina a ze své   působivosti si toho hodně   uchovala dodneška, což se   týká například práce se   střihem. To, co se dneska   běžně - a většinou   samoúčelně - objevuje v   akčních filmech, tedy onu   rychlopalnou střihovou   skladbu, Ejzenštejn   používá výhradně ke   zdůraznění myšlenky.   Mísí se tu dokumentarismus   se symbolickým vyjádřením,   což v mém případě vedlo   občas k nepřehlednosti,   když se mi podařilo jedno   zaměnit s druhým. Hlavní je   ale, že i když má film dvě   hodiny, je němý a   historická věrnost je mu   cizí, nenudil mě ani   chvíli.

Uvedení filmu Sergeje M.   Ejznštejna do sovětských   kin bylo o rok pozdrženo,   protože bylo nutné   přepracovat všechny scény,   kde vystupoval Lev Trockij,   který mezitím upadl v   nemilost strany. Ve filmu jsou   některé scény tak precizně   rekonstruovány, že byly   diváky považovány za   dokumentární záběry.

Ve své době musel působit   film na diváka fenomenálním   dojmem. I po téměř   devadesáti letech snesou   některé scény, zejména ty   související se zvedáním   mostů, nejpřísnější   měřítka. Režisér   Ejzenštejn se nepochybně   zapsal do dějin světové   kinematografie   inovátorstvím. No a právě   tyto experimenty je to, co   mně na filmu vadilo nejvíce,   např. rychlý střih mezi   dvěma několikrát se   opakujícími záběry a   větší množství   „hluchých“ záběrů.   Také si nejsem zcela jist,   zda často zobrazovaná   symbolika, byla všem   divákům, a to těm   tehdejším i většině těch   současných, zcela jasná. Z   ideového hlediska byla sama   revoluce zcela jistě   oprávněná, co se dělo v   letech porevolučních je již   problematika zcela jiná,   včetně propagandistického   vyznění tohoto snímku. V   porovnání s Ejzenštejnovým   předchozím filmem,   Křižníkem Potěmkinem, ve   všech ohledech slabší. Je   těžké, pro mne téměř   nemožné, objektivně   zhodnotit film z dvacátých   let minulého století, a to   včetně souvislostí s   tehdejší společenskou   atmosférou v Sovětském   svazu. Dávám alibistických   50%.