Deník venkovského faráře

Podle stejnojmenného románu Georgese Bernanose byl natočen strhující příběh kalvárie mladého kněze, který se v zapadlé vesnici v severní Francii potýká s vlastními pochybnostmi, nedůvěrou místních obyvatel a jejich perverzním pojetím víry. Bresson v případě tohoto snímku filmuje, jako by psal báseň.
„Diváky si cením velmi vysoko. Oni se nejdříve řídí citem, až následně se obrací k rozumu. Právě tak by měl film působit. Film je magický, a tak nelze předem poznat hodnocení davu. A pokud jde o tento můj konkrétní film, pak se hlavně nesnažte divákům něco vysvětlovat, vyzvěte je, aby v sobě našli dětskou duši, aby stejně spontánně jako děti viděli a naslouchali." Robert Bresson

„Myslím, a jsem o tom přesvědčený, že ireálno existuje jen ve vztahu k realitě. Například nedosáhnete pohádkového světa, když použijete neutrální dekorace. Naopak je nezbytně nutné opřít nereálné jevy na něčem velmi skutečném. A pokud jde o filmování v přirozeném prostředí, myslím, že nestačí jen pouhé natáčení, ale je třeba přirozené prostředí využít, interpretovat ho a podřídit ho tomu, o co usilujeme." Robert Bresson

Fakt, že Robert Bresson ponechal filmu název knižní předlohy, pouze odkazuje k tomu, že je velmi věrný jejímu textu. Zároveň se mu podařilo dokázat, že lze natočit film, který je věrný literární předloze, a přitom zůstává filmem. Ostatně o adaptaci se před ním neúspěšně pokoušeli Jean Aurenche a otec Bruckberger, jejichž scénáře ovšem Bernanos zavrhl. Kniha i film jsou deníkovým záznamem života mladého kněze v městečku Ambricourt. Ústředním tématem je pro Bressona otázka svátosti zasazené do každodenního života. Stejného duchovního rozměru se na obdobné téma podařilo dosáhnout například Luisovi Buňuelovi ve filmu Nazarín (1958). V případě Deníku venkovského faráře se setkáváme s dvojí výzvou: na jedné straně je to duchovní rozměr pojednaného tématu a na straně druhé je to dokonalost bressonovské metody, kdy herec na plátně nehraje, nevyjadřuje city a nevytváří situaci. Všech významů je dosaženo až skrz střih. Naprostá absence jakéhokoliv expresivního hraní je mnohem působivější, než by byla jakákoliv herecká technika. Právě z tohoto hlediska se Bresson radikálně odklonil od svých dvou prvních filmů. Důležité je také zmínit, že na filmu poprvé spolupracoval s kameramanem Léonce-Henrim Burelem, s nímž natočil následující tři filmy. Oproti pojetí Philippa Agostiniho jde o méně propracovaný přístup, nyní jako by šlo pouze o doprovod postav, nenalezneme zde nic z majestátnosti kamerového pohybu.

David Čeněk, LFŠ 2014

Mladý venkovský farář z Ambricourtu bojuje jak svůj vnitřní boj (tak typický pro všechny světce) o víru a modlitbu, tak proti nemravnosti hraběte ze zámku, svatokrádežné hraběnce, mladé komtese, která matku až patologicky nenávidí, a konečně i proti hloupým vesničanům. Jediným přítelem z lidí je mu farář z Torcy, starý a zkušený kněz. Nosí v sobě hnízdo rakoviny a díky ní může jíst jen chleba a víno (symbol eucharistie vidí snad každý věřící člověk). Jeho život pomalu ale jistě směřuje k vrcholnému boji, ve kterém donutí hraběnku vzdát se relikvie, kterou chová jako památku na svého mrtvého synka. Farář vítězí a žena se opět smiřuje s Bohem. V čas nejvyšší. Kněz cestuje za svým přítelem ze semináře, který opustil kněžskou dráhu. Nachází ho v bídě a nicotnosti. A opět je to ambricourtský farář, který vítězí nad pochybami odpadlíka. Neodsuzuje, neproklíná, tiše trpí. Konec je neodvratný. Paralela s životem Kristovým, Bernanosem zamýšlená, se Bressonovi podařila přímo mistrovsky.

Filmový kritik Jan Jaroš k tomuto filmu uvádí: „Deník venkovského faráře (1950) vznikl podle stejnojmenné předlohy katolického spisovatele Georgese Bernanose a režisér si při jeho přepisu počínal přesně opačně než spisovatel – zatímco Bernanos dojímá, vybízí k citové spoluúčasti na krušném životním údělu faráře z Ambricourtu, Bresson staví na strohém, jakoby odosobněném podání, z něhož vymizel jakýkoli soucit. Zde se poprvé a v plné míře uplatňuje režisérova představa o ’pravé’ podobě filmu, která žádným motivem, žádným obrazem, žádným gestem nesmí naznačit souvztažnost, události se musí odvíjet stejně nevyzpytatelně, jako je vnímá titulní hrdina. Farář, strádající nepochopením obhroublých venkovanů i stále tíživější nemocí, se tak stává prvním z řady protagonistů, kteří skrze utrpení dosahují velikosti.“

Ve francouzském znění s titulky

Zdroj: ČT

Snímek vychází ze stejnojmenné knihy francouzského katolického spisovatele Georgese Bernanose, a přestože film na první pohled přesvědčuje o pietní věrnosti románu - jsou zachovány téměř všechny dějové motivy a dokonce celé pasáže textu jsou citovány beze změny - jeho duchovní spřízněnosti s je dosaženo právě opačnými prostředky, než jakých použil autor: Bernanos dojímá vroucností vyprávění, citovou spoluúčastí na krušném údělu faráře, Bresson strohým, věcným konstatováním, prostým řazením jakoby náhodně posbíraných fakt vedle sebe, řazením, jež nenese žádné stopy osobního zaujetí vypravěče. (...) V Deníku nikdy nelze uhadovat, s jakým záměrem je užito toho či onoho záběru nebo sekvence, kterýkoliv z běžných, apriorně stanovených dramaturgických požadavků stejně jako důraz kladený na dějovou kontinuitu zdá se tu být předem vyloučen a sled dění se odvíjí před našimi zraky právě tak nevyzpytatelně a nesrozumitelně jako před očima faráře, který stojí v jeho středu, netuše přirozeně, co jej čeká."
(Zdena Škapová: Robert Bresson, ČSFÚ 1987, s. 6-7)

Autor/Zdroj: /