Démanty noci

Tak tedy tento kritikou tolik   oslavovaný snímek to je   vskutku kousek! O filmu toho   vim opravdu dost a snadno   identifikuju kvalitu i její   opak ale tohle na mne bylo   trochu moc (ne trochu ale moc)   "ART". Nepomohla mi   ani univerzita, abych to do   sebe zakoukané dílko svedl   absorbovat. Pokud má být a   je kinematografie opravdu pro   lidi tak tohle je velký   nonsens!! Po shlednutí mne   napadla jako parafraze slova z   jiného filmu. "Kdyby sem   to byl věděl tak bysem sem   nechodil".

 
Tak jsem se na   to těšil, a nakonec   takový podraz. Vůbec jsem   neměl přehled o tom, co je   vzpomínka a co jen   představa. Prvních dvacet   minut mne tedy štvalo   úplně. Snad by si snímek   zasloužil něco za kameru,   ale za takto zprzněný celý   film nedávám ani to.  
 
 

Ano jak píše uživatel AKANA   chce to vstřícnost a   trpělivost a tu jsem asi po   30min.vzdal.Dokoukal jsem to   celé a mé představy jaký   film bude se hodně lišily od   toho co jsem viděl na   plátně,zklamání a velké!

Já se svezu na málokteré   nové vlně, a je celkem   jedno, zda je česká nebo   francouzská, tato filmařská   etapa mě zkrátka nebere, a   je tomu tak i v tomto   případě. Čtyři hvězdy   ale určitě zaslouží   syrovost záběrů a schopnost   navodit pocity strachu a   beznaděje, a to pouze   takovými prostředky, jako   jsou prázdné schody, hluché   zvonky a mlčící dveře.   Bohužel, zážitek z celku   není natolik silný, abych se   jej někdy pokusila   zopakovat...

Když člověk uteče z   koncentráku, nemá zdaleka   vyhráno, neboť se pouze z   malého ocitnul ve velkém.   Syrovost fašismem prolezlé   společnosti je zřejmá,   mrazí z ní i bez velkých   slov.

Tenhle opravdu nelehký   snímek vyžaduje vstřícnost   a trpělivost přestože trvá   jen hodinu. Odměnou je pak   ale unikátní filmový   zážitek a člověk nemusí   být ani snob. Na jedné   straně výrazově ořezané   až na dřeň, na druhé   dobově artistní. Kamera jde   aktérům extrémně na tělo.   Žádná hudba, minimum slov,   Jan Němec v podstatě   VYPRÁVÍ OBRAZEM. A to nejen   (velmi prostý) příběh, ale   hlavně prožitky hlavní   postavy. Tam, kde by jiný   potřeboval aspoň vnitřní   monolog, vystačí on s   několika vizuálními   náznaky, které nám   uprchlíkovy pocity a   myšlenky přiblíží mnohem   působivěji. Nepřestávám   žasnout kolik originálních   a sebevědomých filmů u nás   v šedesátých letech   vznikalo.

Tak přiznám se, že mě na   tomto filmovém zpracování   Lustigovy povídky o útěku   dvou židovských mladíků z   nacistického transportu,   nejvíc fascinuje ta   legendární "nejdelší   kamerová jízda v dějinách   filmu", (minimálně tedy   toho československého).   Mladý režisérský debutant   Jan Němec musel mít   neskutečnou přesvědčovací   schopnost, když dosáhl toho,   že se údajně na místo   natáčení svezly kamerové   koleje ze všech filmových   studií v Čechách, (od   Barrandova, přes Hostivař,   až po Zlín, tehdy   Gottwaldov), ze kterých se   vybudovala neskutečně   dlouhá trať pro kamerový   vozík a ještě k tomu   vedoucí i do prudkého kopce!   Údajně se na tento úvodní   minutový záběr   spotřebovala třetina   rozpočtu filmu. Tak je ten   záběr, z blízka sledující   úprk do kopce, fascinující   a sugestivní to ano, ale   přeci jen se vkrádá   otázka… Nešlo by to   pomocí střihů a ruční   kamery, (kterou jinak ve filmu   kameraman Jaroslav Kučera   hojně používá), natočit   úsporněji? Inu,   začátečnický režisér Jan   Němec zjevně dokázal své   okolí přesvědčit, že   nešlo. Po tomto famózním   antré film pokračuje hodně   modernisticky - ártově. Děj   je zachycený   "neklidnou" kamerou   s množstvím střihů a   protkán vzpomínkovými   flashbacky u kterých často   není zřejmé co je   představa, sen a co realita.   Další atraktivitou filmu pro   mne je to, že jsou v něm i   záběry Děčína, (kde jsem   v tamější porodnici poprvé   spatři světlo světa) a ze   suťokamenitého kopce   Haďák, nad mou rodnou dírou   Jílové, (kde jsem prožil   prvních 18 let života).   Není to film pro   konvenčního díváka, je to   vyjímečná filmová lahůdka   pro fajšmekry, kterou se   režisér doslova zapsal do   dějin kinematografie. Krom   tohoto filmového   "démantu" natočil   ještě jeden pozoruhodný a   významný film "O   slavnostech a hostech". V   emigraci, do které se dostal   po srpnové okupaci,   nenatočil téměř nic, (nebo   nic významného), a filmy   které v Česku natočil po   svém návratu a změně   režimu, po "sametové   revoluci", jsou hodně   rozporuplné, (např.   klímovská adaptace V žáru   královské noci, či   fantasmagorie Jméno kódu   Rubín, až po poslední, již   né zcela dokončený,   autobiografický film Vlk z   Královských Vinohrad).
.

Mistovské dílo, což   překvapuje o to víc, že se   jedná o autorův debut.   Zahraniční studenti FAMU   většinou neznají Formanovy   filmy ze 60. let, ale tento   "démant" ano. A   dodnes ho obdivují...