Dech

Styl režiséra Kim Ki-duka je   stále rozpoznatelný, ale už   nudí. Tématicky se už také   nejedná o nic originálního.   Tak jako ve svých filmech   střídá roční období, tak   se jeho tvorba točí v kruhu.   Mlčící, či málomluvné   postavy byly k vidění (ne ke   slyšení) již v jeho   předcházejících filmech   (Luk, 3-iron, Ostrov a   dalších), což má i své   výhody. Eliminace jazykové   bariéry mu dává možnost   obsazovat zahraniční hvězdy   (zde Chen Chang). Samotné   střídání ročního   období, zde zobrazeno   prostřednictvím výzdoby   návštěvní místnosti ve   vězení, není tématicky   nepodobné jeho předchozímu   filmu Jaro, léto, podzim,   zima…a jaro a taktéž   psychicky narušené postavy   se vyskytují v každém jeho   filmu a to většinou zcela   bez jakýchkoliv náznaků   proč se jednotlivé postavy   chovají tak jak se chovají,   což pro racionálně   uvažujícího diváka   zůstává nepochopenou   záhadou. Symbolismus ve filmu   mám rád, ale v poněkud   jiné formě. Emočně   vypjaté scény zobrazené v   tomto filmu na mě měli efekt   zcela opačný, k žádné z   postav jsem si nedokázal   vybudovat, ať už kladný,   nebo záporný, vztah a jejich   osudy mně byly zcela   lhostejné. No a, vizuál a   hudba, už také není co   bývalo. Ze sedmi filmů,   které jsem od Kim Ki-duka   viděl, je Dech prozatím   bezkonkurenčně nejslabší.   Ještě mám připravené   něco z jeho filmařských   začátků, tak uvidíme. Bez   zajímavosti není, že v   Koreji nedosahuje jeho tvorba   valného úspěchu, oproti   tomu je v Evropě a Severní   Americe značně   protěžován, ke škodě   diváků, na úkor ostatních   korejských tvůrců.

Zdá se, že Kim Ki-Duk   kráčí ve stopách Davida   Lynche v čím dál větší   nesrozumitelnosti. Dech   disponuje opět jedním   němým hrdinou (ti ostatní   si hlasivky taky zrovna   nestrhnou) a je plný symbolů   a intelektuálních   konstrukcí, které se dají   jen těžko rozšifrovat. Ale   i když mi poselství filmu z   větší části uniká,   nemůžu ho zavrhnout z toho   prostého důvodu, že mě   jednoduše bavil. Rozum sice   rozpačitě a trochu   podrážděně přešlapoval   stranou, ale emoce se   dostavovaly. Sice prchavé a   slovy těžko postižitelné,   ale silné. Typický   Ki-Dukovský způsob   vyprávění mě dokázal   vtáhnout a přinutil mě   prožívat ten zvláštní   příběh s jeho hrdiny. A do   budoucna zanechal spoustu   otázek, ke kterým bude stát   za to se vrátit.