Dárek černého čaroděje

Že je pohádka poněkud ponurá by mi ani zas až   tak nevadilo (ostatně u sovětské produkce to   býval poměrně častý jev), nicméně mi zde   vadila přílišná psychodeličnost   provázející pohádku od začátku až do konce.   Po celou dobu hrály hlavní roli čáry a   halucinace, až by divák nabyl dojmu, že požil   trochu z těch muchomůrek, jež Ivanovi a   Vasilise nabízel ten záhadný děd. Některé   scény doprovázené monology Matrjony na mě   působily jako zfilmované balady od Erbena.   Zastávám názor, že v každé pohádce by měly   být alespoň některé pasáže realistické a   zde platí, že čeho je moc, toho je příliš.   Zkrátka na 60 minut toho čarování bylo   nadmíru. I ty role strašáků mi připadaly   jaksi nadbytečné a vyjma jediné kratičké   scény, kdy Ivana okřikli, že se cicmá s jinou   neměli využití. Evidentně půjdu proti proudu,   nicméně uděluji této zvláštní pohádce   pouze velmi slabý průměr 4 * a 40%.

dárek černého čaroděje
Miluju ruské pohádky a toto je jedna z nich.   Vasilka omylem proklela svého milého. Mávla   rukou v kouzelných šatech a řekla "ať   tvé oči už nikdy nikoho nespatří". Pak   ho cestou necestou slepého vláčela za   vysvobozením. V patách jim byli dva strašáci   do zelí, kteří obživli a smutnou pohádku   trochu odlehčili. Pamatuju si nástrahy, jak   dívka musela dokázat svou lásku. A taky co se   jí stalo,než vytahla vědro z živou vodou.   Dobrých 30 let jsem tu pohádku neviděla a   takhle mi uvázla v paměti.