Daleká cesta

Skvělý film, což o to, ale   některé scény měly být   podány jednodušeji. Snímek   má více silných okamžiků,   ale také několik drobností,   které by se daly považovat   za chybu. Rozhodně je to jako   celek nesmírně působivé,   to se musí nechat.  
 

Radok jako divadelní   režisér a tvůrce   výjimečné Laterny Magiky   pojal Dalekou cestu opravdu   nekonvenčně a forma zde   převládá nad obsahem.   Někomu to může vadit, mě   se naopak toto ozvláštnění   líbilo. Nenarušovalo tempo a   logiku příběhu, velmi   dobře tím byly spojovány   dokumentární složky se   samotným příběhem a film   zůstal silným symbolem   výpovědi o holokaustu   pojatém netradiční formou.

Nepěkná názornost a   doslovnost se tu střídá s   velice umně volenými   symboly, jak v různých   děsivě bláznivých   obrazech, tak v opakujících   se zlověstných zvucích.   Režisér Radok byl mistr   jevištní choreografie, již   se mu dobře dařilo   převádět i do své filmové   tvorby. Židé pochodující   jako stíny do ghetta   připomínají (ne náhodou)   pochod dělníků z Metropole;   děti, nově přibyvší do   ghetta z vyhlazovacího   tábora, se smrtelně vyděsí   při pohledu na obyčejné   sprchy; dětský hlásek,   opakující dokola   hrůzostrašná jména   Osvětimy, Majdanku a   Treblinky, zní nevinně jako   dětská říkanka. Působivý   snímek. Ale byli to nakonec   jen lidi; titíž, kteří   totéž dělají zvířatům.   Zajímavý je doslov, v němž   se říká, že v   koncentračních táborech   druhé světové války   zahynulo 7 miliónů lidí.   Dnes hovoříme pouze o šesti   miliónech, neoficiální   hlasy toto číslo dále   snižují.

Poprvé jsem Dalekou cestu   viděl na CS filmu a zážitek   nebyl zas až tak intenzivní.   Podruhé jsem film shlédnul   dnes na ČT ARTu v   restaurované verzi, která   byla Národním filmovým   archívem v pražských   laboratořích vyčištěna v   roce 2019. A musím dodat, že   z obrazovky na mne dýchlo   nefalšované ZLO. Některé   scény jsou vyloženě   hororové a děsivé, na   které jen tak nezapomenu -   Eduard Kohout před skokem z   okna. Saša Rašilov hrající   na činely v pološílené a   bizarní dechovce, která   hraje židům, když   pochodují do ghetta. Dětský   hlas, opakující slova   Osvětim - Majdanka -   Treblinka. Desítky dětí,   které do ghetta přišly z   vyhlazovacích táborů a při   pohledu na sprchy začaly   panikařit a křičet   "plyn, plyn". Jiří   Plachý jako vyšinutý žid   řídící vlak, který se   vrací již z "druhé   strany"...uffff!! Těch   momentů je tam opravdu mnoho,   včetně strašlivých   výjevů z plynových komor.   Detailů, kterých jsem si   poprvé díky špatné   kvalitě nevšiml jsem nyní   sledoval s otevřenými ústy   a mrazením v zádech. Kamera,   symbolická expresivní scéna   (to je obrovská doména a   nevšední propojení s   obrazem), hudba, procítěné   herecké výkony a   obdivuhodná výprava dělá z   Daleké cesty nadčasový   (těžko uvěřit, že film   byl natočen v roce 1948!!) a   unikátní velkofilm o   holokaustu a snad i první   snímek, který byl na toto   téma vůbec kdy natočen.   Zároveň se jedná o   stěžejní dílo Alfréda   Radoka, které může směle   konkurovat zahraniční   produkci, dokonce si myslím,   že svým ztvárněním a   formou ji i dalece předčí.   Brilantní a sakramentsky   působivé. Proto doporučuji   shlédnout v restaurované   kopii.

velice silné dílo velký   protiválečný film,neprávem   opomíjený velice civilní   podání herců.Zajímavé   prolínání dokumentárních   záběrů s reálem .kam se   hrabe Schindlerův   seznam.Alfréd Radok uměl!