Co vlastně ženy chtějí

Co vlastně ženy chtějí? To   se my muži asi nikdy   nedozvíme. Jen kroutíme   hlavou nad jejich   myšlenkovým potenciálem a   to je asi tak všechno.   ´Věci, které poznáte   pouhým pohledem na ni.´ Tak   zní originální název   tohoto snímku, čímž se   krapet prozrazuje podstata   věci, ale ne moc. V   příběhu máme pět žen   bojující se svými osobními   problémy, které mnohým   ženám budou hodně blízké.   Muži naopak budou jen   nechápavě kroutit hlavou a   mumlat si pod vousy něco o   blbosti. “Jen blázen by   spekuloval o životě   ženy!” Ano, to tu   skutečně zazní. Takže   divácké zaměření je   tímto jasné. Snímek je   danou problematikou vcelku   inteligentní. Děj každého   příběhu se sice odvíjí   pomalu, ale je to dobře ke   správnému uchopení dané   věci. Pět zcela odlišných   žen, pět odlišných   životů, pět odlišných   problémů, pět odlišných   přístupů k jejich   řešení. Která bude pro   koho chytrá a která naopak   hloupá? I divačky samotné   se nad jednotlivými   příběhy mohou zamyslet a   vytvořit si k tomu svůj   názor. Proč by někomu na   těchto příkladných   postavách mělo záležet,   když se jim vlastně vůbec   nic nestane? Není to   konání, ale doufání. Nejde   o vzhled, ale o touhu.   “Dříve nebo později jsou   všichni zklamáním.”   Možná je škoda, že není   snímek natočen v artovém   stylu, neb se námět k tomu   velice hodí. Mělo by to   větší sílu a   výnosnější šarm. Takhle   tomu v hloubi duše chybí   určité emocionální   napětí a soudržnost.   Snímek tedy berme jako   takovou impozantní exkurzi do   nitra pěti charakterově   odlišných žen řešící   své trápení. Pro divačky   je snímek určitě   přínosný. Ale to je jen z   mého mužského pohledu,   takže...

Zajímavé
Film se mi líbil hlavně   proto, že v něm nic   nedopadlo dobře a vyznívá   do ztracena přesně jako   mnohé životní situace ve   skutečnosti. V tomto mě   zcela uspokojila závěrečná   scéna, kdy Glenn Close sedí   v baru. Určitě to není film   pro každého, na mě ale   velmi zapůsobil. Zpracování   je až příliš záměrně   umělecké, tvůrci si mohli   odpustit tolik koloritu,   který dělá film vyloženě   surovou sondou do života,   bylo by mi po závěrečných   titulcích míň smutno.

Things You Can Tell By Just Looking At Her
Film, který jsem měla   možnost vidět poprvé včera   v televizi. Film je taková   sbírka povídek o několika   ženách, v příbězích se   prolínají postavy a jsou tak   nějak propojené chtě   nechtě. Nemlžu říct, že   by mne film zaujal natolik   abych si ho zase někdy   pustila. Film s poměrně   barvitým hereckým obsazením   se alespon podle mne nemůže   zařadit mezi ty lepší   filmy, ale jsem ráda, že   jsem film viděla, ale jak se   říká jednou a dost. Film   měl sice potenciál, ale   dopadl tak nějak   všelijak...škoda.

zajímavý byl jen Matt Craven
tak tohle opravdu není film   pro každého a takové já   mám ráda, ale tohle mě   prostě nebavilo. Už úvod s   Glenn Close vydal táhlostí   na hodinu,třetí příběh s   anorektickou ošklivou   Calistou jsem přetočila   úplně. Až na to, že se   herci protnuli v příběhu   každého z nich, neměl tento   film žáden smysl a jestli to   bylo úmyslné, tak také   pěkně pitomé. Byl to   nudný, špatně sestříhaný   dokument všedního dne   skutečného surového bytí   pár ženských bez odpovědi   na otázku "Co vlastně   ženy chtějí", protože   jedinné, co tady ženy   chtějí nebo rovnou konají   je sex s černým i bílým,   poté potrat, zájem v   liliputovi, lesbickou lásku.   Nepříjemná atmosféra,   prostředí, chvíle... Tenhle   film mi akorát ženy zhnusil   - a to ženou jsem a zároveň   potvrdil, že některé ženy   kdyby měly   "ptáka", tak by jej   taky vrazily do všeho. No   alespoň si Matt Craven užil   plno ženských, když už nic   a Cameron Diaz měla jako   slepá sebevědomí větší   než ve skutečnosti. Že   příběhy zůstaly otevřené   na naše domyšlení - to   jedinné stouplo na hodnotě   filmu.