Cesta pustým lesem

Hraná režijní prvotina kameramana a dokumentaristy Ivana Vojnára nabízí baladicky laděný příběh hrstky obyvatel ze zapadlé šumavské vesnice v roce 1913. Drsná příroda jakoby se vepsala do jejich osudů. Černobílé obrazové řešení výrazně umocňuje atmosféru celého díla.

Černobílé podobenství, které se odehrává na Šumavě v předvečer první světové války. „Je to film o tom, jaké jsou vztahy mezi lidmi, a že někdy dojdou až do průšvihu," říká o snímku Ivan Vojnár. Známý kameraman a dokumentarista tímto snímkem debutuje v oblasti hraného celovečerního filmu.Baladicky laděný příběh hrstky obyvatel ze zapadlé vesničky v roce 1913, do jejíchž osudů se vepsala drsná příroda. Platí to především o půvabné Anně, jejíž sen o šťastném manželství se po falešném nařčení sesype jako domeček z karet. V bludném kruhu se ocitnut i stárnoucí pošťák Kokesch a o nový začátek své životní pouti se tu zároveň pokouší i vídeňský lékař Holoubek.V okamžiku, kdy se zdá, že mu svitla naděje, přichází léto 1914 a s ním i válečný konflikt...Poetické vyprávění o marnosti lidského putování časem i prostorem vyniká vytříbenou kamerou a elegickou hudbou manželů Havlových. Film se skládá z epizod, mezi nimiž je mnohdy jen velmi volná souvislost.

Kino AERO

Snímek Cesta pustým lesem je celovečerním hraným debutem dokumentaristy Ivana Vojnára. Poetické vyprávění o marnosti lidského putování časem i prostorem, situované do drsného prostředí Šumavy let 1913-1914, vznikalo s obtížemi několik let (natáčelo se s přestávkami od dubna 1995 do března 1996). Jeho základem byl scénář lvana Arsenjeva, jenž ovšem v rukou reži-séra, kameramana a dalších spolupracovníků doznal značných změn. : Den-tista Holoubek (Václav Koubek) odjede z rodné Vídně do vesničky v Českém lese, kde pozná řadu rázovitých lidí: mimo jiné nespokojeného pošťáka Kokesche, udřenou vdovu Hudlerovou, krásnou dívku Annu a samotáře Blahoura. Doktor prožije krátký milostný románek s Annou, kterou vyhodil otec z domu kvůli falešnému nařčení z krádeží na faře. Spřízněnou duši najde v Blahoutovi, jehož doprovází na zimních toulkách po lese a na cestě do ves-nice, zasypané až po vrchol kostelní věže sněhem. Do životních příběhů všech zúčastněných však rázným způsobem vstupuje světová válka... - Vojnárovo dílo se vyznačuje mimořádným důrazem na jednotlivé složky filmového vyprá-vění, především na vytříbenou kameru (černobílý obraz a širokoúhlý formát) a na přesné herecké obsazení, v němž tvůrce využívá jak profesionály, tak neherce. Vojnár spoléhá na poetický účinek použitých prostředků; mezi výraz-něji uplatňované patří ještě elegická hudba Vojtěcha a Ireny Havlových, Sta-rosvětskou atmosféru přitom upřednostňuje před jednolitým příběhem: film se většinou skládá z epizod, mezi nimiž je mnohdy jen volná souvislost. Dějová linie zůstává v rámci lyrické licence roztříštěná (např. rozehraný, ale neroz-víjený motiv sousedského sváru o volnu). Nedotaženy však zůstávají i "pod-statné" motivy, skrývající silný lyrický potenciál: Holoubkova záliba ve fo-tografování linií, Blahoutovo pozorování okolí dalekohledem a jeho vypravěč-ská fántazie (korespondující s "reálně" zasypanou vesnicí), vztahy mezi Annou a jejími třemi nápadníky, podoba Blahoutovy matky a Holoubkovy vídeňské babičky... Snímek, natočený se značným nasazením a bez jakéhokoli podbízení se divákům, tak může vzbuzovat značně rozdílné reakce.

Autor/Zdroj: /Filmový přehled


Pošťák Kokesch, životním posláním alibistický opilec, žije s vdovou Hudlerovou na hromádce, čas od času beze stopy zmizí a nechá jí odtahat všechnu poštu i do těch nejzapadlejších chalup. Mladičká a krásná Anna se ocitá na pokraji zoufalství poté, co ji zlá pomluva nařkne z krádeží na faře, a ona je odvržena všemi jako ten nejprašivější pes. Alibistický pan farář řadu věcí vidí, ale z principu je neřeší, snad že se nechce plést svému představenému - Pánu Bohu - do řemesla. Podivínský lesní muž Blahout žije ve své lesní boudě pouze s triedry a pořádně dubovou hlavou, která by ho nechala i zmrznout. Zakřiknutý mladíček Téda si tak dlouho myslí na Annu, až Anna otevře náruč svého srdce i těla Holoubkovi, zubaři, který sem přišel z Vídně, aby hledal Bůh ví co a proč... Sarajevské výstřely, které udělaly ze Žofie Chotkové vdovu, však dostihnou v tomto zapadlém koutě Šumavy na začátku léta 1914 bez výjimky každého: Vzhůru do války za císařpána a jeho rodinu! Absurdita křivolakých dějinných kliček není však pointou tohoto příběhu, černobílé širokoúhlé podobenství Ivana Vojnára se snaží ukázat především bezvýchodnost lidského snažení, zakletého do bludiště marných nadějí a glosovaného železnou zákonitostí osudového míjení.

Bez prokletí hodinových ručiček a kalendářů, pouze v neproniknutelném sevření ročních období Vojnár načrtává atmosféru doby, odhaluje kousíčky lidských charakterů a příběhů... Svým filmem zaujímá pozici náhodného a na věci nezúčastněného pozorovatele. Jeho Cesta pustým lesem jsou jen začátky vět, někdy holá slova, jindy zapomenutá písmena. I když v tomto systému lze najít určitou specifickou vnitřní krásu, bezkrevnost snímku, jeho dramaturgická roztěkanost a zjevná režijní a častokrát i herecká nejistota, vedou diváka k zjištění, že je vlastně svědkem nechtěného. Cesta pustým lesem ze všeho nejvíc totiž připomíná první, hrubě načrtnutou skicu chystaného filmu, snímku, který měl být živočišný, strohý, kontrastní lyrikou mrazivě uhrančivý. Takhle při vší snaze tvůrců vypadá, jako že uvízl někde na pokraji myšlenky. Zůstal nevyrovnaný, neujasněný, plochý.

Autor/Zdroj: Sedláček Jaroslav/Cinema