Cesta po Itálii

Překvapení, které na začátku spolupráce s Robertem Rossellinim zažila Ingrid Bergmanová, navyklá z Ameriky natáčení precizně připravenému do nejmenšího detailu, se u jejího partnera z Cesty po Itálii změnilo v šok. George Sanders, zapřisáhlý perfekcionista, musel poprvé svou roli "uhadovat" z vágních režijních poznámek, za neexistence detailního scénáře, což ho vyvedlo z míry tak, že si vynutil stálý telefonický kontakt se svým hollywoodským psychiatrem. (Zlí jazykové Sandersovi podsouvali, že si během celého natáčení myslel, že se jenom zkouší.) Rossellini se snažil herce uklidnit pochybnou útěchou, že ke špatným filmům, v nichž zatím Sanders hrál, přibude přinejhorším ještě jeden. Diváci a kritikové 50. let pak byli bohužel téhož mínění. Neviděli víc než dějově nijak ohromující příběh manželské dvojice, která si teprve uprostřed odlišné kultury a mentality uvědomí vzájemné odcizení. Esejistický styl drobných črt s evidentními, ale nikdy ne doslovnými přesahy do transcendence, se prosadil až s Antonionim a "novými vlnami" a teprve díky nim získala Cesta po Itálii pověst Rosselliniho centrálního příspěvku dějinám italské kinematografie, zásadnějšího než jeho starší a široce diskutovaná válečná dramata.

Zdroj: (mv) Bio Ponrepo