Obsah filmu Ceremoniář
„Tento film byl inspirován skutečným příběhem. Možná v něm někdo poznal
sebe nebo svě známě. S tím se při nejlepší vůli nedá nic dělat." To jsou závěrečně
titulky snímku Ceremoniář, který lze nejspíše označit jako hořkou komedii s
prvky politické satiry. Děj se odehrává v padesátých letech a líčí soukromou
pomstu mladíka, jehož rodina doplatila na komunistický režim. František Valeš
pracuje jako číšník v restauraci, která zbyla z hotelu jeho otce. Vede zdánlivě
spokojený samotářský život. Když se však namane příležitost, uskuteční rafinovaný
plán. Díky svým profesionálním znalostem se dostane na státní recepce,
kde předstírá tajemné...
„Tento film byl inspirován skutečným příběhem. Možná v něm někdo poznal
sebe nebo svě známě. S tím se při nejlepší vůli nedá nic dělat." To jsou závěrečně
titulky snímku Ceremoniář, který lze nejspíše označit jako hořkou komedii s
prvky politické satiry. Děj se odehrává v padesátých letech a líčí soukromou
pomstu mladíka, jehož rodina doplatila na komunistický režim. František Valeš
pracuje jako číšník v restauraci, která zbyla z hotelu jeho otce. Vede zdánlivě
spokojený samotářský život. Když se však namane příležitost, uskuteční rafinovaný
plán. Díky svým profesionálním znalostem se dostane na státní recepce,
kde předstírá tajemné „poslání ". Na jeho noblesní hru naletí šéfové všech služeb
a nakonec i straničtí papaláši. Pomsta je dokonána, když mladík s přehledem
zhatí monstrózní pohřeb ministerského předsedy. Jeho budoucnost je však po
tomto bohatýrském kousku krajně nejistá. Ani to však nemůže vyvážit jeho pocit
zadostiučinění. - Spisovatelka Eva Kantůrková na sebe upozornila jako filmová
scenáristka legendární Smuteční slavnosti (1969, FP 7/90). Po mnoha letech
se k této profesi opět vrátila. Zpracovala jistě atraktivní námět, v němž zkombinovala
řadu reálií z komunistických dob a v němž zachytila typické dobové
charaktery. Se značnou dávkou nadsázky a ironie poukazuje na vratkost režimu,
ale i na „švejkovské" rysy české povahy. Příběh však klouže příliš po povrchu,
postrádá dramatický oblouk a drží se v rovině zábavné „zákulisní" historky
z minulých dob. Scenáristickým i režijním pojetím je určen spíše pro televizní
obrazovku. Režisér Jiří Věrčák poskytl velkou příležitost Janu Hrušínskému, který
v roli „číšníka ze staré školy, ale v nových dobách" prokazuje sympatickou
profesionální jistotu.
Tomáš Bartošek, Filmový přehled 1996/5 < Zobrazit méně
zobrazit všechny obsahy (2)
TIP: Nastavení pořadí obsazení si můžete nastavit
zde >>
Nejnovější komentáře k filmu
Hodnocení: 6 / 10
Přidáno: 6.9.2012
V době vzniku se mi film Ceremoniář líbil více, než nyní s odstupem času. Jan Hrušínský zde vytvořil postavu podivínského muže Františka Valeše. Pracuje jako číšník. Tuto profesi převzal po svém otci. Vlastnili hotel, ale přišla doba, která je o ně připravila. Nyní pracuje v jedné hospodě čtvrté cenové skupiny a občas navštěvuje v domě důchodců svoji maminku. František je flegmatik a hned tak něco jej nevyvede z míry. Jeho život je stereotypní. Obsluhuje v hospodě a vrací se domů, kde mu společnost dělá zrzavý kocour. V práci se mu marně snaží nadbíhat, kolegyně servírka Eva. Jednoho dne se František dostane mezi mocné země. Rozhodne se pro svoji pomstu.
Atmosféra strachu, doby padesátých let, kdy si jistí nemohli být ani ti nejvyšší. Každý sledoval každého. Sledovalo se, kdo komu sloužil. Kdo čím získal. Ač to zde ve filmu není přímo naznačeno, jedná se o komunistickou stranu a její působení v padesátých letech.
Herecké výkony tu moc dobré nejsou. On nikdo ani nedostal pořádnou příležitost. Snad nejlépe svoje role sehráli pánové Ladislav Potměšil a František Němec. Barbora Štěpánová sehrála dceru jednoho z pohlavárů. Mentálním vystupováním by její postava mohla odpovídat patnáctileté žábě, ale tady ji bylo více let. Alespoň se při natáčení najedla.
Jan Hrušínský si svoji životní roli odbyl už v Dívce na koštěti. V každé další roli hraje furt ty samé postavy. Ceremoniář je jeden z mála filmů, kde vytvořil hlavní roli.
Možná by mohl někdo přirovnávat tento snímek k filmu Ucho. Mají však jen společné to, že nás zavádí do podobného prostředí. Film Ucho je však o několik tříd výše.
Hodnocení: 5 / 10
Přidáno: 5.6.2008
Nijak nevýrazný film.
Přiznávám, že na tento film jsem koukala poprvé vyloženě jen ze zvědavosti, kolik scén vzniklo na místě mého tehdejšího pracoviště - dobříšského zámku. Natáčel se rok předtím, než jsem zde začala pracovat. Nakonec jsem děj odsledovala docela i se zájmem a nikoliv jen pokukováním po Zrcadlovém sále a dalších zámeckých interiérech. Je to film nijak výrazný, ale Jan Hrušínský svou roli hraje přirozeně a současného Anglického krále můžeme k tomuto filmu tak trošku hlavním tématem i přirovnat, i když děj je jiný. Celkem vzato, za podívání stojí.