Camino

Nastavení zrcadla flanďákům?
Kristovy rány! Pardon. Tak dát tomu nebeských   10 hvězd nebo to pekelně strhat? Jistě, citové   vydírání zafungovalo. Divný pocit v břiše,   byl jsem dojatej, slzy v očích a tak. Ale to   zrcadlo, nastavované náboženskému fanatismu,   mi přišlo až moc přeleštěné. A stejně z   něho na mě náboženská propaganda cynicky   vystrkovala prdel. Spíš tedy boubelatou prdelku   barokního andělíčka.

Takže co s tím?   Mám na smrt vypláznout jazyk, přimhouřit   slastně oči a tu filmařskou hostii, položenou   na jazyk, s nadějí spolknout, nebo ji mám   vztekle vyflusnout a ucedit, že nehraju?   Ostatně, jak je uvedeno v závěrečných   titulcích: "A la memoria de Alexia González   Barros, fallecida en Pamplona en 1985 y   actualmente en proceso de beatificación."   Blahořečení? Komerční institucionalizace   víry? No ještě toho tak trochu...

A ano,   Nerea Camacho tady byla úžasná a naprosto   přesvědčivá. A nádherná. Přímo nadpozemsky   krásná. Samozřejmě. Nehezká holčička,   například s hrbem a se zaječím pyskem, by   diváky tak moc citově nerozbourala, a starý   estét Bůh by o ni třeba neprojevil (tak   předčasně) zájem. Přesto, i jako satira si to   svých deset hvězd zaslouží. Kdyby už jen za   ta slova, kterými nešťastného otce poučoval   kněz:

„Bůh vytváří krásné dílo s   touto maličkou. A nepochybuj, že cokoliv, co jí   připravil, je pro její dobro.“

Rakovina   je KRÁSNÉ DÍLO? Pro její dobro?! Kristova   noho! Pardon podruhé. No, já jsem člověk   přející, proto se budu za toho flanďáka   modlit, aby si i jeho náš Pán vyvolil pro své   další krásné dílo a ráčil ho obdarovat,   třeba rakovinou varlat. A její matka? Ďábelsky   důsledné projevy lásky k Bohu, ve své   zrůdnosti tak čisté a dokonalé. Netuším, co   by jí na to řekl Ježíš, ale vím co já. Té   bych za trest denně promítal Život Briana. Což   nezní moc křesťansky, uznávám. Ani důvody,   proč nakonec filmu dávám deset hvězd.   Příběhu dojemnému i cynickému zároveň,   této božsky jedovaté slině, stékající po   neposkvrněném rouchu sošky Panenky Marie až k   našim nohám.

A víte co? Nebojím se. Jestli   se můj komentář k této "rakovině -   krásnému božímu dílu" Bohu nelíbí (a   po mé smrti bude mít tu drzost mi to vyčíst),   to je jeho problém, ne můj. Ostatně, jako   vševědoucí ví přece všechno. Takže i to,   kam si svoje podobná "krásná díla"   může strčit...

Podpásovka. Ždímačka emocí, která tak hrotí   životní příběh nebohé Camino, až veškerá   tragika vyznívá do prázdna a naopak se   dostavují slova typu: „No to snad ani nemůžou   myslet vážně.“ Navzdory tomu sledujeme   politováníhodný osud dívenky, která jen díky   lásce nikoli ke Kristu, nýbrž k obyčejnému   chlapci vydržela tak zatraceně dlouho, a to i   přes neschopnost kohokoli (včetně nerozhodného   otce) zasáhnout proti jedné z mnoha tváří   víry – a to proti té fanatické a absurdně   dogmatické – zosobněné vypočítavou a   sobeckou matkou. Avšak ve skrytu jsem se stále   cynicky pochechtával, když kolem mne většina   lidí popotahovala, protože takhle strojený,   absurdní a zbytečně dlouhý snímek se mě   prostě nemohl upřímně dotknout. Ale kamera se   mi líbila a Manuela Vellés, která hrála sestru   malé Camino, je k neuvěření krásná a sexy, a   to i v hábitu členky Opus Dei ;-).
P.S. Anděl   byl trapný.