Calamari Union

První autorský celovečerní projekt Akiho Kaurismäkiho už v mnohém odkrývá konstanty jeho tvůrčího stylu (i když ještě ve velmi syrové formě) a mimo jiné naznačuje i to, proč si je finský režisér blízký s legendou amerického nezávislého filmu Jimem Jarmuschem.
Jak se dovídáme v prologu situovaného do jednoho z restauračních zařízení, život na periferii Helsinek je bezútěšný. Člověk se nemůže vymotat ze sítě ulic, všude naráží na výdobytky civilizace, lidé se míjejí bez zjevného zájmu o druhé. Je nutné udělat rozhodný krok. Je nezbytné opustit rodné místo a osudovým pohybem posunout svůj život dál, k lepším perspektivám. Vysněné útočiště (městská část) se jmenuje Eira a nachází se v jižní části Helsinek. Název získalo podle zdejší nemocnice (vystavěné podle vzoru stejného zařízení ve Stockholmu), a pokud bychom chtěli znát význam samotného jména, je odvozeno od pojmenování skandinávské bohyně zdraví Eir. Kde jinde má tedy ztrápená duše a atrofované tělo hledat utišení a zdroj nové energie?
Skupině patnácti (post)moderních poutníků stojí bohužel v cestě centrum Helsinek, které v černobílém snímání a dnes již takřka historickém aranžmá osmdesátých let 20. století působí dojmem stísněnosti, dantovského očistce, kam jednou člověk vstoupí a těžko hledá cestu ven. Velký počet ústředních postav (čtrnáct z nich se jmenuje Frank), které od určitého momentu postupují na své cestě v menších skupinách, umožňuje Kaurismäkimu tříštit děj do sledu víceméně paralelně vedených epizod. Jejich mnohost a záměrně nedůsledně uplatňovaný princip souslednosti scén nevyhnutelně ústí v takřka dadaistický efekt.
Helsinky (svět) jsou tíživě skutečným místem, do něhož režisér zasadil své dobové podobenství o komplikovanosti hledání cest k vytouženým ideálům. Rozum jde tím pádem dosti stranou. Cesta může být nejen cíl, ale i úděl. A čím neskutečnější je vytčený cíl, tím pravděpodobněji se dostavuje zklamání. Jeden z nejradikálnějších Kaurismäkiho filmů, pokud jde o míru stylizace, ale i pesimismus výsledného sdělení. Finský režisér totiž doslova dospívá se svými filmy. Dospívá i dospívá dál… Jedinečně ke zhlédnutí na letošní LFŠ!

Petr Pláteník
Letní filmová škola 2011

V tomto filmu se skupina čtrnácti mladíků, kteří se všichni až na jednoho jmenují Frank a nosí černé brýle, vydá společně z chudé čtvrtí Helsinek do zámožné části u moře zvané Eira, kde doufají nalézt vytoužený ráj (nebo alespoň více prostoru a vzduchu k nadechnuto. Coby tvrdí hoši s neproniknutelným pohledem na počátku přepadnou řidiče metra a odjíždějí na svou zvláštní cestu do neznáma, kde na každého z mladíků čeká jeho Osud. Jejich putování vede přes různé bary, archivní kino i Finskou národní galerii. Provází je rocková hudba a vedou spolu dialogy kompilované z různých literárních zdrojů (např. z Baudelairových Raket). Divácky velmi úspěšný film - ke kterému předem neexistoval vůbec žádný scénář - je od počátku stylizován do absurdního humoru.

Autor/Zdroj: /Kino AERO