Caesar dobyvatel

Celou Gálií se nese jediné   slovo - vzpoura, vzpoura proti   Římu, jedinému   právoplatnému a   neoddiskutovatelnému pánu   světa. V čelo vzbouřených   galských kmenů se staví   Vercingetorix, muž, jenž si   pěstním soubojem v   římském ležení získal   svobodu, před zraky   samotného Caesara. Podobné   chování si však Řím   nenechá líbit, jak se vůbec   ti zaostalí barbaři dovolili   zpěčovat, copak jim   nepřinesli kulturu,   výdobitky moderní   společnosti, ještě by si   podle jejich vzorů mohli   zachovat ostatní provincie,   nepřípustné, proto je do   revoltující se Gálie   vyslán Gaius Julius Caesar,   aby silou svých legií   zjednal pořádek v   nejdůležitěší římské   provincii, na hlavu porazil   barbarské válečníky a   vůdce vsadil do okovů.
Když se v páté a   první půli šesté dekády   minulého století točily   sandálové filmy, byl znát   trochu rozdílný přístup   amerických a evropských   studií, zatímco američané   pro své velkofilmy čerpali   náměty převážně z Bible,   jejich evropští kolegové   těžili většinou z řecké   mytologie, takže zámořský   divák sledoval mravokárné   příběhy velkých mužů   víry, zatímco se v   biografech na starém   kontinentě po plátnech kin   proháněli Herkules, Samson,   Ursus, Maciste a jiní,   ztělesňováni v drtivé   většině kulturisty,   Evropané rezignovali na   nějaká vyšší poselství,   chtěli hlavně bavit. Občas   však učinili výjimku a   zfilmovali nějakou uznávanou   literární klasiku, či se   inspirovali skutečnými   událostmi. Caesarovo dobytí   západní Galie je jeden z   jeho největších   válečnických triumfů,   dokonce o nich sepsal knihu   "Zápisky o válce   gálské", dodnes živé   dílo, ozdobou antické   literatury, byl to muž mnoha   předností a jakožto každý   člověk i nectností, tato   kapitola přímo vybízí pro   zfilmování, leč je dobré k   tomu míti i dostatečné   finanční prostředky, sice   se obejdeme bez náročných   staveb věčného města, na   druhou stranu nesmíme   šetřit na davových   scénách, aby film nepůsobil   dojmem laciné televizní   inscenace.
  Producenti mohou si vypomoci   tím, že budou natáčet v   zemi, kde za stejnou práci   zaplatíme méně, než v   našem domovském státě a   bývalá Jugoslávie mezi tyto   destinace patřila (dříve   než si ji oblíbili filmaři   z tehdejšího západního   Německa a snažili se nám   (úspěšně) namluvit, že   takto vypadá divoký západ),   byla často využívána   italskými producenty pro   natáčení historických   filmů, odpověď na otázku   proč zrovna tato země je na   snadě, komunistický režim   vždykcy rád uvítal   západní filmaře platící v   tvrdých západních měnách,   naopak Jugoslávci mohou   nabídnou pěknou přírodu,   velké ateliéry a ochotné   lidi všech pomocných   profesí.
V roce   1960 byla podobná úsporná   opatření bohužel   nevyhnutelná, protože   diváků kvapem ubývalo,   tudíž šéfové studií se   zachovali podle naprosto   logického zákona, méně   diváků = méně peněz na   natáčení. Italové s   oblibou do svých filmů   obsazovali americké herce,   avšak aby nedošlo k   nedorozumnění, na velké   hvězdy neměli peníze,   tudíž angažovali buď herce   za zenitem nebo   začínající, Cameron   Mitchell, obsazen do titulní   role má blíže k tomu   prvnímu, místo vedlejších   rolí v Evropě najednou   dostává úlohy hlavní, že   často byly těmto hercům   svěřovány role v docela   obskurních záležitostech   ponechme stranou, dle mého   soudu bylo jeho obsazení   šťastnou volbou. Nemá sice   toho moc co hrát, přesto má   tu důstojnost jakou bychom u   podobné postavy očekávali.  
Do role jeho   protivníka byl vybrán Rick   Battaglia, pokud vám to   jméno něco říká, jen si   nemůžete vzpomenout odkud,   tak vězte, že to je ten   bídák, co nám tak podle ze   zálohy zastřelil našeho   milovaného hrdinu z   dětských let - Vinetoua,   tentokrát však nemá   stecona, knír, pušku, ani   černé havraní vlasy, na   koni se sice prohání   pořád, místo koltem se   ohání mečem, na hlavě   okřídlenou přilbici a vlasy   obarvené na hnědo.
  To, co film činí   zajímavým je obrácení   rolí, Caesar je zde vykreslen   jako dobrák, zatímco   francouzský národní hrdina   Vercingetorix jako podlec,   mezi jehož vášně patří   bičování zajatých   legionářů, holt je vidět   kdo drží kasu, jde sice o   koprodukci Itálie a Francie,   přesto Italové mají prim,   proto Caear je ten hodný a   Vercingetorix ten zlý.
Jako režisér byl   vybrán Amerigo Anton, sice   jsem žádný jeho další   počin neviděl, však dle   soudě tohoto titulu se   nebojím tvrdit, že volbou ne   zrovna moc zdařilou, jak již   bylo výše konstatováno,   šetřit se musí s tím nic   nenaděláme, potom je na   uváženou, zda zrovna tato   látka je ta vhodna,   ponvědaž na tak velkolepé   téma má výpravu velmi   střídmou, statistů sice   není dvacet, přesto jejich   počet je nedostačující,   kdyby byla ale zvolen na   ředitelskou sesli nějaký   schopný řemeslník, jenž by   si i s okloštěným   rozpočtem věděl rady, tak   proč ne, bohužel A tím   mužem není, jeho vedení   komparsistů je   katastrofální, legionáři   si to místy špacírují, jak   se jim zlíbí, nebo když   Caesar přijíždí do Galie s   čerstvými posilami, vidíme   za ním pouze kavalérii,   čtyři muži vedle sebe,   stmívá se, úzká cesta je   osvětlena ohni, nevypadá to   zle, jen kdyby alespoň   drželi zákryt, podařilo si   to pouze dvěma skupinám, u   těch ostatních alespoň j