Buffalo Soldiers: Odvaha a přátelství

Kuuurva, negře, to byl ale zatraceně dlouhej   film! A to jsem ho viděla jen půlku.... Takhle   jsem se nenudila od Kuvajtu napadení -   nepřehledné, ukecané nic a jediným zázrakem   je tady těch ovčích 69%.

Při splnění určitých předpokladů to mohl   být zcela výjimečný film. Prvním v řadě je   vyškrtnutí celého děje odehrávajícího se v   přítomnosti, jejíž závěrečná část,   setkání po čtyřiceti létech, aspiruje na   jeden z nejtrapnějších filmových konců   (doteď vedl Spielberg s filmem „Zachraňte   vojína Ryana“). Také by to chtělo zhustit   děj z minulosti, vystřihnout scény pochodů   odnikud nikam a zkrátit zbytečné, nic   neříkající, debaty ve vesnici. Ten románek a   kecy o budování lepších zítřků si mohli   také odpustit, z toho byla cítit   „černoština“, spíše afroameričtina, na   sto honů. Na škodu by nebylo přepsat celou   postavu mírně retardovaného (co dělal v   armádě?) černého cvalíka. Udělat z něj   obyčejného vojáka, který by k sobě při   útoku neměl přivázanou desetikilovou kamennou   hlavu a nekvákal nesmysly. Toliko ke scénáři.   Aby nebyl divák na pochybách a bezpečně poznal   kdo je kdo, tak pokaždé, než se na scéně   objeví němečtí vojáci, předchází detailní   záběr na výložky a na označení   příslušnosti k jednotce. Zřejmě pro méně   všímavé diváky co nepoznají černocha od   bělocha. Angažování trpaslíka na pozici   hlavního kameramana také nepovažuji za   příliš vhodné, jinak si nedokáži vysvětlit   přemíru záběrů z podhledu, takzvaně od   podlahy. Poloviční člověk, poloviční plat.   Podle toho to taky vypadalo. Vyměnit kameramana.   Hudba doprovázející scénu ve které se   německá jednotka chystá na útok by se spíše   uplatnila při pohledu na masivní útok   čítající statisíce voják. Vyměnit   skladatele. Také by mohl někdo hercům   vysvětlit, že od pasu se střílelo tak akorát   kolty na divokém západě a režisér by si měl   uvědomit, že civilisté nepobíhají při   probíhající bitvě bezcílně ulicemi, ale že   jsou většinou schovaní. Vyměnit režiséra.   Při splnění těchto podmínek, a dalších sta   věcí, by se mohlo jednat o kvalitní snímek.   Vskutku. Což by ovšem znamenalo natočit úplně   něco jiného, a jinak. Abych náhodou nevzbudil   dojem nějakého nespokojence, kritika a   kverulanta, beru na vědomí, že režisér Lee je   patrně zcestovalý, neboť ví, že se v Itálii   mluví italsky a němci mluví německy, což je   spolu se zobrazením rasismu v americké armádě,   snad jediným kladem filmu. Tématem jde o obdobu   francouzského, nesrovnatelně lépe a kvalitněji   podaného, filmu Den vítězství (r. R.   Bouchareb, 2006). Mimo film „Když utichly   trumpety“ jsem prozatím neviděl americké   zpracování druhé světové války v Evropě   který by vyhovoval mým poměrně nízkým   nárokům a představám o dobrém filmu.