Bubny

Někde jsem si přečetl, že je v tomto filmu   hezká hudba, a tak jsem jej chtěl vidět. Už   první skladba u titulků mi rvala uši. Tohle   není můj šálek kávy. A tyto pazvuky trvaly   přes pět minut. Nu a pak celu první   povídku.
Druhá byla o trempířích, takže   jsem se domníval, že to snad bude lepší.   Nebylo. Jen první písnička nebyla nejhorší.   Pak koukáme na panáčka, a do toho něco co se   hudbě podobá. I když už ne tak odporné jako   první půl hodiny, přece jen mám o hudbě jiné   představy. A o filmu také. I v této povídce   je však divák nucen poslouchat pazvuky v   pozadí.
Třetí veledílo tomu nasazuje korunu a   je hanba o něm psát. U mne asi nejhorší   hudební film, který jsem kdy viděl.

Mládí, jazz, abstraktní situace, výborná   kamera, ohromná civilnost a převážně   obrazové vyprávění. Nová vlna v ryzí podobě   sahající po uměleckém ztvárnění dění   všedního dne z oblasti mládeže a touhy po   hudbě. Že je to zrovna jazz není náhodou.   Snímek je i na dnešní dobu pro mnohé velmi   těžkopádný, neboť taková tvorba není v   naší kinematografii zrovna obvyklá, a tak svým   způsobem nadchne jen opravdu zasvěcené.

Největším zážitkem z filmu byl Pavel   Sedláček, v polovině šedesátých let mezi   mládeží snad nejpopulárnější zpěvák. I   já ve svých pubertálních letech jsem zíral na   svého oblíbeného zpěváka, který seděl na   korbě jakéhosi malého nákladního auta, hrál   na kytaru a zpíval. Přiznám se, že jsem na   film šel znovu druhý den.