Bota jménem Melichar

Prvního září začíná nejen školní rok, ale také mozaika více či méně úsměvných příhod, které prožívají žáci i učitelé jedné pražské školy. Ať už je to prvňáček Honzík, který má plán, jak s pomocí pětek na vysvědčení propadnout zpět do školky, jeho starší sestra Jolanka, jíž se líbí vtipem sršící spolužák Radim a neúmyslně se stane podezřelou z krádeže luxusních bot, nebo mladá učitelka Adamová, která není schopna přinutit školníka k odvozu nasbíraných kaštanů a smůla se jí nepřestává lepit na paty. Neustále jí totiž padají sešity, poláme nový botník, na který si omylem sedne, a pořád je kárána ředitelem, že při přecházení tříd z jedné budovy do druhé zapomíná zamykat. Situace neprakticky řešeného školního areálu se ještě vyostří, když se začnou ztrácet odložené bundy. Naštěstí je tu Honzík, který v areálu zahlédne neznámou paní. Když se mu nepodaří informovat Radima, pustí se do pronásledování sám.

Zdroj: Nova

Celovečerní debut Zdeňka Trošky Bota jménem Melichar, natočený podle scénáře Jany Knitlové, je dílo určené především školou povinným divákům. Téma filmu totiž pojednává právě o nich a s nimi také nepochybně sympatizuje. Mozaikovitě a barvitě vypráví o životě v jedné nové pražské škole, o jejích žácích i učitelích, a o tom, jak jeden fantazií obdařený prvňáček se svým kamarádem z 9. třídy odhalí pachatele krádeží ve školních šatnách...
reklamní materiály distributora DVD

Pamatujete si na osmdesátá léta? Na zdi školních chodeb opatřené do výšky jednoho metru lesklým nátěrem? Na sběr kaštanů, třídnické hodiny, práce na pozemku a ňadra spolužaček? Pamatujete si Kotvalda s Hložkem? Pak si jistě vybavíte film Bota jménem Melichar. Protože tam, kde mají boty jména, tam je možné všechno, jak říká jeden z hlavních hrdinů filmu, deváťák Radim Dochleba.

Radim byl do svého současného působiště, tedy základní školy kdesi na okraji Prahy přeložen z jediného důvodu – devátá třída, do které při svém putování základní školní docházkou dospěl je v obvodě jen jedna. Jak později vysvětluje své třídní učitelce, rodiče chtěli, aby měl prodloužené dětství (kdo z nás tu větu nikdy neslyšel?). O pár místností vedle nastupuje svoji školní kariéru jiný hrdina – malý Honzík, který disponuje vitalitou lokálního uragánu a výřečností a ostříleností starého frontového vojáka. Ve škole se mu celkem líbí, ale jako podvod chápe fakt, že se v ní nesetkal se svým kamarádem Davidem, který musel kvůli datu narození ještě rok zůstat v mateřské školce. Místo s Davidem musí Honzík sdílet lavici s baculatou Janičkou, které neváhá dávat svoje antipatie najevo. V jiné třídě se po prázdninách potkává plavovlasá Jolana se svojí pubertální kamarádkou Radkou a obdivuje její nové oblečení – konkrétně italské střevíčky, džínové lacláče a blůzičku značky Nicol. Prostě takový normální první den školy. Jenže my nejsme v normální škole, v téhle škole se stříbrné kozačky jmenují Zlaté Hromnice a jeden pár bačkor jsou věrozvěstové ze Soluně.

Ačkoliv film byl natočen na objednávku v roce 1984, tedy v éře vrcholného socialismu, odkazů na tehdejší vládnoucí garnituru tu najdete minimum – kromě klasického oslovování pedagogů soudružko (učitele jsem nepostřehl ani jediného, mužské pohlaví zastupuje pouze školník a ředitel, který má jedinou funkci – buzeruje podřízené a chodí po areálu právě se školníkem) a soutěže tříd v pochodových cvičeních byste museli s lucerničkou hledat. Daleko více uvidíte klasických školních situací, které vám určitě v mnoha případech připomenou vaši povinně-školní docházku. Předbíhání v jídelně, magnetofon na hodině tělocviku, předčítání školního řádu na začátku roku, oběžníky a hlášení školního rozhlasu a nakonec i improvizované stříšky při přechodech z jednotlivých budov, kde konstrukci suplují naoranžovo natřené lešenářské trubky a krytinu rezavý vlnitý plech. Atmosféra a prostředí je zvládnuté na jedničku, i když v té době tak asi vypadala většina základních škol a na výpravě tudíž musela produkce pořádně ušetřit.

Hlavní osa příběhu se točí zcela prozaicky kolem zamykání dveří. To máte tak: základní škola se skládá z několika budov (jak již bylo naznačeno) a jejich dveře se vždy na konci přestávek musí zamykat, což mají na starosti učitelky, na které zrovna ten který týden vyjde služba. Nová učitelka Adamová (podle své igelitové tašky s obrázkem Dustina Hoffmana přezdívaná Hofmanka) několikrát zapomene, takže když se začnou ztrácet dětem bundy a boty, padne hlavní vina na ni. Proti zamykání ovšem vede svoji soukromou revoluci i Radim Dochleba, deváťák s rozumem skoro dospělého jedince (který „dělá že se přezouvá, ale nepřezouvá se“), následovaný věrným přítelem Bakulou, se kterým mimo jiné balí (skutečně originálně a romanticky – „Není to blbý, psát jim oběma na jeden papír?“ „Ne, beztak si všechno řeknou“) osmandy Radku a Jolanu. Jolana má ale úplně jiné starosti, protože když si potajmu chce vyzkoušet boty své spolužačky Lamkové (její smích nezapomenete), zazvoní a musí je schovat v umývárně a cítí se provinile, navíc ji právě Radim přistihne, jak se je pokouší vrátit. Její bratr Honzík se zase zoufale snaží propadnou do školky za Davidem...

Děj filmu je rozvětvený, přehledný a geniálně propletený, takže každý má nějaký vztah nebo spřízněnost s každým (Školník – učitelka Adamová, Adamová – Radim, Radim – Jolana, Jolana – Honzík...) a film příjemně utíká kupředu, prošpikován neuvěřitelným množstvím vychytaných hlášek („Jů, soudružko, vy si to vodnesete! Hofmanka rozsedla bótnííík!“) a všelijakých vtípků, aniž by mu to kdekoliv ubralo na tempu, nebo místy na romantice. Vztah Radima a Jolany řadím k těm vůbec filmově nejromantičtějším, i když uznávám, že co člověk, to názor a někomu může přijít romantický třeba Terminátor s rakví na rameni.

Z pohledu dnešního diváka, který zná Troškovy současné filmy (například Kameňáky) je stěží k uvěření, že Botu jménem Melichar natočil právě Troška, ale přesto je to tak. Film má všechny atributy, které v současnosti Troškovým filmům chybí – kvalitní scénář, zápletku, děj, inteligentní humor, dramaturgii a v rámci možností kvalitní hudbu (autorem je Karel Vágner), která snímku sedí. Herecké výkony jsou buď výborné, nebo žádné. Přesně poznáte, kdo je ve filmu neherec a ztrémovaně jen řekl svoji větu, kdo profesionál (ostatně jsou to samé známé tváře, Dana Syslová jako maminka Jolany a Honzíka, Václav Mareš jako přísný ředitel...) a komu prostě role sedla (David Rauch jako Radim Dochleba je k prostě k sežrání). Celkově na mě Bota jménem Melichar působí jako neprávem opomíjené geniální dílo v rámci svého žánru a bohužel i jako jeden z mála povedených filmů Zdeňka Trošky, ze kterého by se mohli tvůrci dnešních Prciček a podobných filmů leccos naučit.

Žákům i pedagogům komplikuje výuku příliš experimentální budova nové školy a časté povinné přezouvání. Prvňák Honzík odhalí zlodějku odložených svršků a bot. Milý a zábavný film - celovečerní debut režiséra Z. Trošky, který se později dokázal prosadit v několika různorodých žánrech.

AUTOR: BŘEZINA, Václav: Lexikon českého filmu