Beznadějní

V roku 1869 dostal vládny splnomocnenec gróf Ráday Gedeon za úlohu urobiť poriadok a zabezpečiť bezpečnosť v krajine. V Uhorsku vládol ešte aj po rokoch porevolučný chaos. Jeho činnosť sa zamerala aj na pochytanie zbojníkov , tzv. „Betyárov“, ktorý sa zúčastnili pod vedením zbojníka Sándora Rózsu protihabsburskej revolúcie v roku 1848.

Zajatcov uväznili v ohrade pod holým nebom na dolnozemskej Puszte (stepnaté rovinaté územie Maďarska). Najťažších zločincov zatvárali na noc do kobky. Väzňov vypočúvali na blízkej usadlosti. Nakoľko nepoznali každého podiel viny, mali svojský systém získavania informácií. Zajatcov týrali pochodovaním v kapucniach a vzájomným štvaním proti sebe. Keď sa niekto priznal k vraždám, donútili ho nájsť ďalšieho s väčším počtom vrážd za svoje vykúpenie. Ich obeťou sa stane aj János Gajdor, ktorý udáva svojich kumpánov aby zachránil svoju kožu. Nakoľko nedosiahnu vytúžený úspech, uchýlia sa k lesti.

Dovolia v noci zavraždiť Gajdora a na druhý deň nariadia zajatcom vstúpiť do novej maďarskej armády. Vyberú spomedzi nich jedného „betyára“, aby postavil zo svojich bývalých druhov elitnú jazdeckú jednotku. Keď je jednotka hotová, prečíta im dôstojník cisárov rozkaz. Veliteľ Sándor dostane amnestiu, ostatných čaká súd. Film končí scénou zatýkania zbojníkov za spevu Kossuthovej revolučnej piesne.

ancsó sází na dlouhé, přesně promyšlené záběry, plné dynamického napětí, které se postupem času staly jednou z režisérových typických uměleckých „značek", na přesný, až „matematický" střih, na komplexní práci se zvukem, která kombinuje lakonické dialogy s dlouhými intervaly napjatého ticha, dupotem koní, hukotem a mručením davu (Graham Petrie píše, že právě kvůli složitosti práce se zvukem Jancsó používá vždycky postsynchrony, protože během natáčení na herce neustále mluví a dává jim pokyny a zvukovou kulisu filmu vždycky obohacuje prvky, které lze přidat pouze ve střižně), a na kontrasty mezi oslepující bílou barvou některých záběrů s až rušivě černými prvky či siluetami v záběru. Přesnost dramatické skladby se projevuje úsečným, zhuštěným stylem. Nejvzdálenější záběry krajiny vůbec neevokují svobodu, naopak jsou svou šedivostí dusivé. Lineární a hranaté tvary budov vyvolávají dojem chladné krutosti, zatímco intenzivní černá barva na pozadí oslepujících bílých záběrů sugeruje asociaci se zbytečným násilím. Celá tato mizanscéna (k níž se přidává Jancsóovi tak drahá krajina maďarské puszty) vytváří ideální prostředí k etablování a analýze tehdy ještě tabuizovaných, nebo dokonce úplně zakázaných témat vzpoury, totalitního státu, politického teroru, vnitřního a vnějšího útlaku, manipulace politickou mocí i masového fanatismu. Narážky na maďarské reálie z doby, kdy byl film natáčen, tedy na komunistický režim a diktaturu Jánose Kádára, jsou evidentní, ale Maďaři viděli ve filmu navíc bolestivou paralelu s tím, co se stalo po protikomunistické maďarské revoluci v roce 1956. Perverzní a lstivé pokusy prorakouské policie přimět bývalé zbojníky a jejich dosavadní spojence, venkovany, k vzájemné zradě a udání nemohly Maďarům nepřipomenout podobné postupy komunistické tajné policie po ruské invazi a porážce revoluce. (V této souvislosti je klíčová postava Gajdora, kterému policie slibuje odpuštění, pokud bude schopen identifikovat vraha většího, než byl on sám. Bývalý zbojník se ze zoufalství nechá policií manipulovat a beznadějně se tu a tam ptá, zda by někdo neznal někoho, kdo zabil víc než pět lidí, kolik údajně zabil on.) Dokonce ani puszta už nepůsobí jako tradiční národní domov Maďarů, ale spíš jako rozsáhlá, obrovská pláň, kde je všechno vždycky vidět jako na dlani, která nikomu nenabízí úkryt, a odkud není útěku. Lze si ještě všimnout, že režisér postavy vyšetřovatelů nijak nekarikuje, jsou to naopak velice elegantní a až nebezpečně inteligentní lidé, proti nimž, stejně jako proti politickému režimu, který zastupují a podporují, je prakticky nemožné bojovat. Právě proto je ústřední emocí filmu beznaděj a všichni, kteří jsou za takových politických režimů nuceni žít, jsou - vždycky v dějinách lidstva - Beznadějní.
Mircea Dan Duca, Letní filmová škola 2012

Příběh filmu Beznadějní se odehrává v 60. letech19. století. Tehdy byl hrabě Gedeon Ráday pověřen likvidací zbojníků, kteří se na venkově schovávali po povstání vedeném v roce 1848 Lájosem Kossuthem. Snímek sice čerpá z konkrétních událostí, ale Jancsó a jeho scenárista Gyula Hernádi si nekladli za cíl zobrazit historickou skutečnost. Jejich dílo můžeme chápat jako metaforu mechanismu represivní moci, tvůrcům jde především o zachycení konfliktu svobody a nesvobody, vztahu utlačovatele a utlačovaného. Beznadějní rozehrávají do své doby zakázaná témata vzpoury, politického teroru, vnitřního útlaku, manipulace i masového fanatismu a vyrovnávají se tak v alegorické podobě s bezvýchodností systému své doby. Jancsóův filmový jazyk je značně osobitý a leckdy těžko srozumitelný. Režisér nezapře své výtvarné založení. Neskutečně dlouhé záběry komponuje s neobvyklou přesností, která prozrazuje dopředu důkladně promyšlenou střihovou skladbu. Všechny sekvence jsou obdařeny obdivuhodným dynamickým napětím, jež evokuje ústřední pocit beznadějnosti. Jancsó pracuje velmi specificky také s filmovým zvukem: úsečné dialogy střídá hrozivě dlouhé ticho, míšení zvuků s ruchy mručení davu či dupotu koní získává leckdy rozměr hudební skladby. Beznadějní ve své době šokovali filmovou veřejnost a světu byla jejich prostřednictvím objevena maďarská kinematografie, která konečně přestoupila ohraničení národní uzavřenosti.