Čerstvá maturantka, osmnáctiletá Bela, pochází z dobře situované sofijské rodiny. Nerozumí si se svou matkou ani příliš se svými vrstevníky. Jednoho dne se u bazénu seznámí se starším architektem Apostolem. Muž, procházející těžkou životní situací, Bele učaruje. Mezi oběma osamělými lidmi vznikne silné přátelské pouto, které přeroste v citový vztah. Po smrti Apostolova kamaráda Pavlova však dojde k novým vnitřním otřesům, Apostol si uvědomuje svůj věk a bezperspektivnost vztahu k Bele. Poté, co mladé dívce vyzná lásku její dobrý kamarád Bojan, Apostol ji přemlouvá, aby se rozhodla pro mladšího partnera. Vypuštěný bazén je symbolem jejich ukončeného vztahu – mrtvé prostředí, zbavené života a svého živlu – vody…
Režisérka Binka Željazkovová, autorka Bazénu, na sebe poprvé upozornila už svým slavným debutem z roku 1961
...a byli jsme mladí. Její film významně ovlivnil další rozvoj mladé bulharské kinematografie především způsobem vyprávění, výrazem autorské reflexívnosti i stylem, který tvůrčím způsobem rozvinul lekce autentičnosti italského neorealismu. Željazkovová jej vytvořila se svým druhem z odboje a manželem, předním bulharským scenáristou Christo Ganevem. Tato stálá autorská dvojice se i nadále vhodně doplňuje: podobně jako se Ganev snaží překonat záměrnou didaktičnost svých prací mimořádnými situacemi, atraktivními postavami a prostředím, i Željazkovová všemožně zatraktivňuje svůj rukopis, hledá efektní metafory a symboly, odívá své filmy do „velkého stylu“, opírá se o popularitu herců.
Jejich
Bazén ovšem není – přes celkovou exkluzívnost zvolených prostředků – banálním příběhem milostného trojúhelníku, ale spíše mnohotematickým a mnohovrstevným uměleckým traktátem, v němž ze zvláštních a možná výstředních vztahů postav vystupují aktuální etické problémy, velice živé v bulharském intelektuálním prostředí. Ačkoliv obsahové a emocionální napětí filmu v závěru rovnoměrně vyúsťuje do polohy optimistické i pesimistické, film ponechává nevyřešené četné otázky: žádný z hrdinů totiž nedospívá k bezvýhradné pravdě. Etický maximalismus, spojený s kriticismem a pocitem nutnosti přehodnotit všechny hodnoty domnělé i skutečné, zfunkcionalizované a zmytologizované, je možná nejcennějším přínosem tohoto výjimečného díla, jež bylo vyznamenáno Stříbrnou cenou na X. MFF v Moskvě 1977.
Filmový přehled 1/1983
