Armáda pěti mužů

Jeden z lepších spaghetti   westernů, což je zásluha   zejména scénáře Daria   Argenta a skladatele hudby   Ennia Morriconeho. Film   rozpracoval a začal natáčet   Don Taylor, ale převážnou   část dokončil Italo   Zingarelli. Ve filmu je vidět   vzory v amerických filmech   "Tucet špinavců"   nebo "Sedmi   statečných". Zápletka   je výborná, děj napínavý,   příběh nemá hluchá   místa, neustále se něco   děje. Dovedl bych si   představit do hlavní role   Dutchmana postavit jiného   amerického herce, ale   ostatní obsazení bylo   typově dobré. Bud Spencer v   jiné roli než   "bouchače" a   rváče laděné do   vážnější polohy. Pro mě   zbytečná scéna, když   Samuraj vypadne z vlaku a pak   ho přes pláně dobíhá v   nebývalém tempu, trvá   nekonečně dlouho a   postrádá jakýkoliv význam.   Prostě taková velká   vlaková loupež po italsku na   mexické téma revoluce.

Po natočení snímku 'Boot   Hill' (1969) se opět filmová   cesta Buda Spencera a Terence   Hilla rozdělila. Zatímco si   Terence odskočil ke komedii z   období druhé světové   války 'Blázni ve válce'   (1969), Bud zůstal věrný   spaghetti westernovému   žánru a natočil snímek   tentokrát o partě pěti   chlapíků, kteří přepadnou   vlak převážející mexické   zlato. Příběh je tak   jednoduchý a prostinký, že   snímek nevyzdvyhl ani   vynikající soundtrack,   který nemá nikdo jiný na   svědomí než sám Ennio   Morricone. Díru do světa   tento snímek nikdy nemohl   udělat, ale je fakt, že   složení oné party je docela   zajímavé skutek. Co   osobnost, to nějaká   zvláštnost. Dokonce tu   nechybí ani samuraj i když v   japonském obleku o to   neuvidíme. Za zmínku   určitě stojí mistr   dynamitu, kterému byla i   později věnována pozornost   snímkem 'Kapsy plné   dynamitu' (1971). Dějství je   prosto známých   rodokapsových příběhů,   ale atmosféricky jakoby   tvůrci tápali, jestli to   brát skutečně vážně a   nebo s komediálním   nádechem. Patřičné klišé   samozřejmě nechybí a ani   překvapující zvraty, ale po   dramatické stránce to   prostě zaostává. Máme tu   jednu rvačku, ve které Bud   jednou použije i své známé   pěstní kladivo, ale celkově   to je jinak prostě takové   podivně omšelé. Výprava je   přesně taková jak má být,   ale i tak snímek nabývá   spíše televizního dojmu   než velkorozpočtovému   snímku určeného na   stříbrná plátna. Té   jednoduchosti je tady zkrátka   až příliš. V rámci   filmografie Buda Spencera   snímek může být pro jeho   fanoušky přitažlivý, ale   jinak v paměti obyčejného   diváka prostě neutkví.