Obsah filmu Adieu, mládí
Jméno režiséra Antonína Kachlíka známe především z filmového plátna. Je podepsán pod snímky Bylo nás deset (přepis vlastního románu z vojenského prostředí), Jezdec formule risk (řešící otázku kriminality mládeže), Dvacátý devátý (zachycuje zápas o bolševizaci KSČ na V. sjezdu), Náš dědek Josef (adaptace Matějkova románu z období kolektivizace na jižní Moravě), Požáry a spáleniště (film o morálce nastupující řídící generace) i pod řadou dalších. Nyní – po mnohaleté odmlce – navázal opět spolupráci také s Československou televizí. Prostřednictvím příběhu, nazvaného ADIEU, MLÁDÍ (scénář Jaroslava Kotouče vznikl adaptováním stejnojmenné novely Bohumila Nohejla, jež získala 1. místo v soutěži Čs. literárního fondu k 30. výročí osvobození Československa Sovětskou armádou), se vracíme do období II. světové války, na konec léta roku 1944, kdy válečné běsnění vrcholilo dennodenními nálety… Šestnáctiletý Vilda pracuje v malé továrně v Sudetech, kam na nucené práce přijede tucet zajatkyň. Jedné z nich daruje kousek chleba, je však přistižen…
Již nástin děje naznačuje, že v této hře nejde o nostalgické vzpomínky na dobu mladosti, jak by se mohlo zdát z titulu, nýbrž o kontrapunkt bezstarostného mládí se vším, co k němu v našich představách patří, a kruté reality, v níž nemají mladí čas na radovánky, zato však rychleji názorově dozrávají… Podstatnější než děj jsou charakterizační rysy jednajících postav. V centru pozornosti stojí Vilda, citlivý chlapec, kterému je cizí a zároveň odporná jakákoliv forma násilí. Tato vlastnost je několikrát záměrně zdůrazněna, ať už v dialogu (jedna z úvodních replik matky), nebo i dramatickou akcí (nejsilněji působí scéna, kdy na Obermeistra Kreuzera zaútočí pes a Vilda nevydrží být divákem kruté podívané, a proto zasáhne… a pomůže tak Němci, jenž je velmi nenáviděn. Ze stejných pohnutek, podpořených spontánností svých šestnácti let, zaútočí proti Brunhildě). Shodou okolností jde o nejdramatičtější sekvence; násilí integrované ve fašistické ideologii a jejích projevech však Vildu obklopuje neustále, a tak cítí, že se proti němu musí v rámci svých možností postavit. Vnitřní potřeba překonat strach a pomoci ovlivňuje jeho jednání (rozhovor o odbojové činnosti ne nepodobný těm z Otčenášova Kulhavého Orfea).
Forma odboje je v příběhu naznačena jen velmi nenápadně. A právě tato nenápadnost, všednost, propůjčuje hře punc autentičnosti. V souvislosti s motivem odboje nelze opomenout postavu dělníka Wernera, německého antifašisty. Z mírného a přátelského vystupování bylo od začátku patrné, s kým sympatizuje, třebaže jeho funkce v odboji se v ději objeví jako překvapivá pointa. Zajímavé jsou také některé záporné postavy. Zejména Brunhilda, energická, chladná a nelítostná Němka, která se nezastaví před ničím. V omezeném působišti je diktátorkou volně manipulující s lidskou masou, diktátorkou připomínající barbarské zvyklosti otrokářského řádu, které působí o to bestiálněji, že byly prováděny relativně nedávno a v civilizované společnosti. Herecká účast Sylvie Turbové (stejně jako Vladimíra Brabce v roli člověka, který se vyžívá v ponižování druhých) patří k velkým kladům hry. Skrytější násilnické sklony v postavě Kreuzera dávají Vladimíru Brabcovi co chvíli příležitost k proměně a umožňují mu dokázat tak široký herecký rejstřík: bezprostřední přátelský tón náhle změní za nepříčetnou brutalitu, vzápětí působí opět dojmem rozvážného pozorovatele, jenž se s otcovskou starostlivostí zajímá o chlapce…
Režisér staví na niterním prožitku, na věrohodném přetlumočení myšlenek a pocitů postav hereckými představiteli. Záměrně se vyhýbá akčním konfliktům a dějovým zvratům, aby tak akcentoval vnitřní konflikt humanity a fašismu (zde prezentovaný jako individuální fašismus Brunhildy a Kreuzera). Přestože Antonín Kachlík použil střídmých výrazových prostředků, vzniklo dílo, které ačkoliv na první pohled nepřináší tematicky nic nového, vnímavému diváku bude díky ideovému vyznění a znamenitým hereckým výkonům ještě dlouho doznívat v paměti. Realizoval hru s hlubokým humánním apelem, která není jen obžalobou fašismu, ale i bytostným přesvědčením tvůrce, že nelze pouze čekat se založenýma rukama, že je třeba se aktivně zapojit do boje proti jakémukoliv zlu, které člověka obklopuje.
ŠMÍDMAJER, Miloslav. Adieu, mládí. Scéna. 1987, roč. 12, č. 1, s. 6. [upraveno] < Zobrazit méně
zobrazit všechny obsahy (1)
TIP: Nastavení pořadí obsazení si můžete nastavit
zde >>
Nejnovější komentáře k filmu
Bez komentáře :-).
Přidat komentář jako první.
