Adelheid

Ponurý smutný film s   vynikajícím Petrm Čepkem a   Emou Černou. Nic méně, pro   mne stačilo vidět film   jednou. Děj je zdlouhavý s   minimem herců i tak 80%

Smutné příběhy
Adelheid byl filmem, který z   Vláčilovy tvorby vybočoval   i ,,nevybičoval",   protože ukázal na   zdánlivost protikladů   poválečné doby, ale nic si   také nemaloval..jako dnes   režisér Bohdan Sláma svým   filmem, který zůstane jen   malým českým režisérem,   který nepochopil to, že   někde na počátku dějin   byvá příčina a pak   přicházejí následky v   podobě křivdy, která je   reakcí na to, co bylo   předtím...

Vláčil je mistr příběhu.   S minimem herců a skoro v   jedné lokaci natočí   komorní drama, které je   postaveno na jednoduchém   příběhu. Petr Čepek   exceluje a Emma Černá ho   výborně doplňuje. Výborný   film.

Kamenná tvář páně   Čepkova se táhne celým   filmem a jen zvyšuje nudu   celého příběhu. Stejně   jako jeho podivný,   zženštilý hlas.   Jednotvárnost a šeď, to je   vše, co film nabídne. Snad   jen dvě nebo tři scény to   trošku rozčísnou, ale to   asi jen proto, aby probraly   diváky z letargie. Já jsem   se nemohl dočkat konce. Ten   byl alespoň trošku   napínavý, když už nic.   Potřetí vidět nemusím.

skvělí film Vláčil je   prostě záruka kvality, jeden   z mála filmu který ryje do   živého a nebere si servítky   s historií. obdivuji   Františka za odvahu ukázat   českou mentalitu natvrdo   právě v době vzniku tohoto   díla. líbí se mi jak   dokázal Vláčil herce   perfektně rozehrát. prostě   profesionál který   spolupracuje zas a jen s   profíky.

Pan Vláčil je pro mě sám o   sobě fenoménem české   kinematografie a když se   tento fenomén spojí s   fenoménem Petr Čepek, pak   vznikne klenot jakým Adelheid   bezesporu je. Mistrovská   režie a mistrovské   herectví, kterým stačí   komorní kulisy.

Velmi pomalu plynoucí   příběh s úspornými   dialogy v době, kdy si   každý člověk lízal své   rány, které utržil v   čerstvě ukončeném   válečném konfliktu.   Vždycky to co Vláčil   točil, kladlo větší důraz   na styl než na obsah,   vždycky se příběh dal   vyložit tisíckrát jinak a   vždycky to byla síla.   Myslím, že Emma Černá už   lepší hereckou   příležitost nenašla a já   si začínám všímat, že   nový ředitel ČT konečně   využívá možností, které   mu poskytuje archiv, když   Údolí včel a Adelheid   pustil během jednoho týdne.

Smutný a depresivní film s   ponurou náladou a výboným   Petrem Čepkem a nejen ním.   Smutné poválečné období v   realistické režii Františka   Vláčila. Výtvarně hodně   originální a netradiční.

Film, který jsem donedávna   vůbec neznal.
Je to   ponurý a smutný příběh z   poválečné doby.Je   zajímavé, jak se tvůrcům   dokonale podařilo vytvořit   ponurou náladu a to   převážně hudbou.Protože   je fakt, že se tady moc   velkých dialogů   nevedlo.Ovšem je pravda, že   to k tomuto filmu, tak nějak   sedělo.Zkrátka film hlavně   k zamyšlení.

Dva lidé, kteří touží po   troše lidského tepla a   porozumění, jimiž by   vyléčili hluboké rány   způsobené válkou, ale ty   samé šrámy jim cestu ke   sblížení nenapravitelně   zničí. Trojice   Vláčil-Körner-Čepek po   Údolí včel znovu   zazářila. Kvalitní   scénář, citlivá režie a   úsporné herectví, to jsou   tři body, na kterých stojí   působivost filmu. K Petru   Čepkovi musím samozřejmě   přiřadit i Emmu Černou, oba   tady ukázali jak účinná   může být v herectví   střídmost. Víc než slovy   je vyjádřeno mimikou,   pohyby. Taky tempo   vyprávění je rozvláčné,   ale bez toho aby se z něj   vytratilo napětí. Krutý,   nepřikrášlený výřez z   naší historie, který by o   pár let později už   natočený být nemohl.

Moje vůbec první setkání s   režisérskou legendou   Františkem Vláčilem. Musím   konstatovat že jsem čekal   něco trochu jiného,   režisérův značně pomalý   styl vyprávění mi ze   začátku právě nesedl, ale   od nějaké dvacáté minuty   jsem se s tím srovnal. U   tohoto příběhu to totiž   snad ani nemůže být jinak   – dlouhé scény bez   jediného slova, sporadické   dialogy, navíc z poloviny ve   mně nesrozumitelném jazyce   nebo Čepkovy psí oči   věčně zaměřné na   nešťastnou Emmu Černou.   Opravdu to nepůsobí dvakrát   zajímavě, jenže Adelheid je   všechno jen ne nudný.   Právě kvůli minimalizaci   dialogů Vláčil dotváří   nepříjemně beznadějnou   atmosféru dvou ztracených   existencí, jež v tomto   světě už asi mnoho dobrého   nečeká. Byl jsem upřímně   překvapený, kolik se toho   dá říci tím, že hlavní   charaktery neříkají   téměř nic. Přesto tak   nějak fungují vedle sebe a   patří k sobě více než   leckteré osudové postavy z   romantického filmu. Možná   proto, že Adelheid rozhodně   není romantickou podívanou   – je značně depresivní,   atmosféricky tíživý,   krutý, po hudební stránce   výborný (Bach a Strauss) a   smutně realistický.   Načrtnutí doby je nečekaně   silné přestože je mu z   globálnějšího hlediska   věnováno pouze několik   málo minut. Nálada doby se   totiž vždy nejlépe ukazuje   na osobních, na pohled zcela   nevýznamných příbězích.

Vláčilovi filmy jaksi nejsou   můj šálek kávy. Toto je   teprve jeho druhý, který   jsem viděl ale moc mě   nezaujal. Ani nevím co jsem   od filmu čekal ale podle   dostupných obrázků to   vypadalo, že by se zde mohlo   něco dít. Ale bohužel. Film   se vleče a nějaké   dramatické "akce"   by divák hledal marně. Co   však vyniká je civilní   herecký výkon mistra Čepka.

Musím říct, že jsem byl   překvapivě zklamán. To, co   v Markétě tak fungovalo a   dělalo ji skvělou, tady   vytváří převážně jen   atmosféru nudy a unylosti. Z   tak silného tématu se dalo   vymačkat mnohem více   melancholie. A nezachrání to   tentokrát ani záběry na   pustý kraj, byť ani těch   zde není tolik.

František Vláčil je tak   trochu nedotknutelná ikona   českého filmu. Přesto ve   srovnání s historickými   dramaty Markéta Lazarová a   především Údolí včel   vyznívá Adelheid poněkud   ploše a nezáživně. Co   přímo bije do očí je   nesmyslné a naivní chování   hlavního hrdiny filmu. Na   jeho příkladu se zdá   scénář až příliš   naivní a neodpovídající   skutečnosti a atmosféře   poválečných měsíců.
Poručíku Chotovickému   zřejmě za dlouhého pobytu v   zásobovacím skladu ve   Skotsku změkl mozek. Chová   se totiž asi takto: raději   se popere s policejní   hlídkou, než aby ukázal   legitimní a pravé doklady,   pak se zblázní do první   ženské, která se objeví v   jeho přítomnosti, ačkoli ta   dává celou dobu filmu   najevo, že je vychovávána   jako nacistka a že se toho   vzdát nemíní a navíc   nekomunikuje, poté se úplně   nesmyslně zbaví nábojů do   pistole a celou dobu trvání   filmu to prokládá nářky,   že už nikoho nemá, a   úklidem knihovny. Vzhledem k   tomu, že podléhal vedení   armády, měl být souzen   vojenským soudem za své   chování. Ale okolo něj jako   by se ani nic nedělo, i po   zatčení Adelheid, kdy i   konečně jemu musí být   jasné, co je ona zač, jí   nabízí svou ochranu, opět   protiprávně.
Celý   film tak vyznívá   nepravděpodobně a jaksi   dekadentně. Nabízí se mi   (samozřejmě ne úplně   přesné) srovnání s   Dejdarovým Maděrou ze   Zdivočelé země. Ten uměl   poválečné pohraničí jinak   uchopit a zamávali s ním až   komunisti. To poručík   Chotovický by si zřejmě   únorového převratu ani   nevšiml při oprašování   knih v knihovně nacistického   sídla....

Skvělý film z pohraničí   režiséra Vláčila, postavy   jsou předurčeny v té době   se chovat tak , jak jim to   umožní situace, člověk   nesmí vybočit, jinak je   čeká trest.

Vynikající filmový   zážitek. František Vláčil   patří bezesporu k naším   nejlepším režisérům.