8 1/2 ženy

Film Petera Greenawaye, jednoho z nejkontroverznějších britských režisérů, je lakonickou černou komedií, jejímž hlavním tématem jsou mužské sexuální touhy, jejich kořeny a souvislosti. Philip Emmenthal – bohatý obchodník – a jeho syn Storey, jsou dva velice odlišní muži, které však společný zármutek sblíží a oni prožijí sexuální odysseu. Storey se s otcem podívá na Felliniho film 8 1 a pohled na tolik úžasných žen je přiměje, aby si otevřeli svůj soukromý nevěstinec. Jenomže zatímco se vidí na vrcholu sexuální vášně, pomalu se objevují i stinné stránky rozkošnického života – fantazie se postupně mění v realitu. A za vším hledej ženu...

Zdroj: HBO Europe
Vysílání: titulky
Premiéra: 09.12.2013 CX

8 1/2 ženy je černá komedie, zkoumání letitého fenoménu mužské sexuální fantazie, jejích kořenů a významů. Philip Emmenthal (John Standing) švýcarský obchodník, jehož bohatství plyne z heren, které se nacházejí v každém větším městě v Japonsku, žije v Ženevě. Jeho syn Storey (Matthew Delamere) žije v Kjótu a je fascinován zemětřesením. Když otcova velmi milovaná žena zemže, převezme syn správu nad hernami a snaží se rozptýlit otcův hluboký zármutek tím, že mu chce ukázet i jiné věci, které obohacují život a seznámí otce s Felliniho filmy, kde se objevuje mnoho různorodých žen, fascinujících krásou, rozmanitostí a vzrušením.

Režisér a v tomto případě i scénárista Peter Greenaway (Umělcova smlouva, Topení po číslech, Kuchař, zloděj, jeho žena a její milenec, Prosperovy knihy, Dítě z Maconu) vytvořil existenciální film o lásce, sexu, smrti, o mnohotvárnosti žen, kterté ovlivňují opačné pohlaví stejně na všech místech zeměkoule. Celý film staví na citacích Felliniho filmu 8 1/2.

Bohatý ženevský podnikatel začne po smrti své frigidní manželky nový život: on a jeho syn založí sami pro sebe v rodinném sídle soukromý nevěstinec či spíše harém, v němž prostřednictvím získaných „konkubín" realizují své erotické představy,. Opatří si celkem devět žen, přičemž pohlaví jedné z nich není tak úplně jisté. Komplikovaná, samoúčelná a nepřehledná hra skrytých významů a záhadných odkazů se tentokráte mistru postmoderny příliš nevyvedla.
Greenaway je zde odsuzován (českou filmovou kritikou - pozn. red.) právě za to, že zůstává velice důsledně věrný vlastnímu stylu. (...)
Režisér prý ve filmu 8 1/2 ieny projevuje tvůrčí vyčerpanost – on se tu však jen se stále stejně sveřepou zálibou v manýristickém líčení morbidnosti o dekadence věnuje tomu, co je jedním z hlavních znaků celého postmodernistického hnutí: vyprázdněnosti či absenci původně živého smyslu. Divadelnické až zbyrokratizovaně obřadné pojetí života je v 81/2 ženy stále stejnou součástí jeho donedávna tolik obdivovaného tvůrčího rukopisu. (VI Hendrich, Rozhlas 38/99)

Autor/Zdroj: /Kino ART


Název černé komedie Petera Greenawaye 8 1/2 ženy parafrázuje titul staršího snímku Federica Felliniho 8 1/2 (1962). Greenaway se inspiroval sekvencí, v níž Marcello Mastroianni coby Felliniho alter ego sní o naplnění svých libidinózních tužeb. Zároveň jsou tu i zřetelné vztahy k jinému Felliniho filmu, k Městu žen (1980). Bohatý ženevský podnikatel Filip Emmenthal začne po smrti své frigidní manželky nový život: on a jeho čtyřiadvacetiletý syn Storey založí sami pro sebe v rodinném sídle soukromý nevěstinec či spíše harém, v němž prostřednictvím získaných „konkubín" realizují své erotické představy. Opatří si celkem devět žen, přičemž pohlaví a věk jedné z nich není tak úplně jistý. Greenaway vypráví bizarní historku podle svých zvyklostí systematicky: v očíslovaných kapitolách, jejichž titulky jsou z výtvarných či spíše ornamentálních důvodů doplněny výňatkem z příslušné stránky scénáře. Z obdobného principu „katalogu" vychází též výběr ženského osazenstva sídla. Režisér je však tentokrát ve výrazu mnohem civilnější než dříve. Téměř polovinu z „osmi a půl archetypu mužské sexuální fantazie" tvoří Japonky (obměny typu madam Butterfly). Greenaway ostatně čerpal z japonského kulturního prostředí už ve svém předcházejícím filmu Kniha snů (1996).

Autor/Zdroj: /Kino AERO

Název nového filmu režiséra Petera Greenawaye 8 1/2 ženy parafrázuje titul staršího snímku Federica Felliniho 81/2 (1962). Greenaway se inspiroval sekvencí, v níž Marcello Mastroianni co by Felliniho alter ego sní o naplnění svých libidinózních tužeb. Zároveň jsou zde tedy zřetelné vztahy k dalšímu Felliniho snímku, k Městu žen (1980). - Dohatý ženevský podnikatel Filip Emmenthal začne po smrti své frigidní manželky nový život: On a jeho čtyřiadvacetiletý syn Storey založí sami pro sebe v rodinném sídle soukromý nevěstinec či spíše harém, v němž prostřednictvím zakázaných "konkubín" realizují své erotické představy. Opatří si celkem devět žen, přičemž pohlaví a věk jedné z nich není tak úplně jistý. Celý projekt, jehož se některé ženy zúčastní do značné míry proti své vůli, však postupem času zkrachuje. - Greenaway vypráví bizarní historku podle svých zvyklostí systematicky: v očíslovaných kapitolách, jejichž titulky jsou z výtvarných či spíše ornamentálních důvodů doplněny výňatkem z příslušné stránky scénáře. Z obdobného principu "katalogu" vychází též výběr ženského osazenstva sídla. Režisér je však tentokrát ve výrazu mnohem civilnější než dříve. - Téměř polovinu z "osmi a půl archetypu mužské sexuální fantazie" tvoří Japonky (obměny typu madam Butterfly). Greenaway ostatně čerpal z japonského kulturního prostředí už ve svém předcházejícím filmu The Pillow Book (1966, Kniha snů) - a to mnohem efektivněji. Přestože v jádru celého vyprávění jde o sex, autor se s výjimkou provokativní incestní scény mezi otcem a synem úzkostlivě, až puritánsky vyhýbá všemu, co by mohlo vyznít smyslně (např. scéna s vizuálně "nepřítomným" předváděním japonského ženského přirození před vzrušeným Filipem). Přímo zobrazená nahota přitom již tradičně není Greenawayovi zdaleka cizí; spíše se však symbolicky vztahuje k moci (Filip na hřbitově dosáhne svého tím, že se svlékne donaha) či naopak častěji k bezmoci (neodvratně stárnoucí Filipovo tělo, demonstrativní utrpení "svaté děvky" Griseldy, otec a syn donuceni podepsat smlouvu bez oděvu…) Zatímco erotika je vytlačena do druhého či třetího plánu, v popředí tvůrcova zájmu stojí komplikovaná, pohříchu samoúčelná a nepřehledná hra odkazů na zobrazení ženy v dějinách výtvarného, hudebního, literárního, divadelního či filmového umění. Navzdory zmíněné tvůrcově systematičnosti se na žádnou z hrdinek nedostává dost prostoru (přítomnost záhadné půlženy je tu naprosto okrajová). Výsledek působí, jakoby musel být sestřižen z několikanásobně delšího tvaru. Peter Greenaway tentokrát každopádně víc udivuje tím, k čemu všemu dokáže přimět své herce, než tím, o čem a jak vypráví.

Autor/Zdroj: /Filmový přehled


Svůj nový film natočil Peter Greenaway jako černou komedii, zkoumající letitý fenomén mužské sexuální fantazie, jejích kořenů a významů. Jejím hrdinou je švýcarský obchodník, jehož bankovní účet hojně zásobují herny v Japonsku. Když mu zemře žena, ujímá se ho syn, který se snaží rozptýlit jeho zármutek tím, že mu ukáže jiné krásy života.

Autor/Zdroj: /Cinema


Ke spánku přitisknutá vrtačka by zřejmě jednou provždy zahnala žal z úmrtí milované ženy bohatému ženevskému byznysmenovi s příznačným švýcarským jménem Philip Emmenthal (John Standing), kdyby se před stiskem náležitého tlačítka nedovolal do Japonska svému synovi Storeymu (Matthew Delamere). Zemětřesením fascinovaný mladík, který v Japonsku šéfuje rozsáhlé síti heren svého otce, splní jeho přání a vrátí se na rodinné sídlo v Ženevě. A aby překlenul otcovo hoře, začne s ním Storey vést dlouhosáhlé filozofické rozpravy o pánském přirození, sexu a smrti ("Tvá matka je mrtvá a s ní je mrtvé všechno, co je kompatibilní s mým pérem."). Vzájemné homosexuálně-incestní koketérie (otec očividně závidí svému synovi jeho svalnaté hýždě) jsou ovšem jen předehrou k Philipově nové etapě 1pohlavního života, kterou definuje návštěva Felliniho filmu 8 . Ten pozůstalé inspiruje k vytvoření domácího harému s roztodivnými služebnicemi lásky různého věku, různých národností i různých libůstek. Je tu například žena (Natacha Amalová), která má ráda děti skoro stejně jako peníze a díky své neurotické touze je stále gravidní. Je tu žena (Amanda Plummerová), která nahá obkračuje koně a největší uspokojení ji poskytuje její prase Hortenzie. Je tu žena (Polly Walkerová), která chce nasekat zadek tenisovou raketou. Je tu žena (Tony Colletteová), která si jako necudná Máří Magdaléna vyholí celé tělo a s devótními pohledy touží po utrpení v religiózní komunitě. A je tu i ona záhadná "půlžena" (Manna Fujiwaraová), která. (Pokud znáte film Zet a dvě nuly, tajenku si doplníte sami.)

Název nového filmu britského postmodernisty Petera Greenawaye je v podstatě kombinací dvou titulů Federika Felliniho - "magického 1kaleidoskopu" 8 (1963) a jeho "volného pokračování" Město žen (1979). V obou filmech Fellini představil nejpodivuhodnější galerii žen rozličných typů, tváří i povah. Připomenutí slavné snové vize "harému" z filmu 8 ", v níž zasněžený Marcello Mastroianni rozdává dárky "ženám svého života", však v kontextu Greenawayova podobenství vyznívá spíše jako značně vylhaná a snobská berlička. Motiv bordelu, zabydleného různými archetypy žen, vysněnými mužskou fantazií, postrádá Felliniho "rozevlátost", poetičnost i symboličnost. Režisér v propagačním materiálu neopomíná připomenout, že tématem sexuálních fantazií se ve všech uměleckých směrech zabývalo mnoho slavných tvůrců a naznačuje, že on přichází se stejným konceptem jako Flaubert, Strauss, Van Eyck, Chagall nebo Fellini. A jako obvykle je Greenawayův výklad zajímavější než film samotný.

Časoprostor filmu je odrazem režisérovy záliby pro statistiky i jeho posedlosti abecedním, respektive číselným řádem, který prostupuje jeho tvorbou již od počátečních mystifikačních "dokumentárních" podvrhů (Greenaway šest let pracoval jako střihač v britské COI - Ústřední informační službě - a tam dokonale poznal, jak lze manipulovat s číselnými daty). Vyprávění, jež přeskakuje jako ping-pongový míček po geografické ose Kjóto - Ženeva, je členěno do pěti byrokraticky strukturovaných dějství se základním "popisem situace" a číselným kódováním. Navzdory řadě morbidních bizarností (scéna na pohřbu, kde se muž v bílém spodním prádle svléká donaha mezi žulovými náhrobky) se zde objevuje překvapivě mnoho civilních situací i atypických prostředí (byznysmeni, hádající se v mrakodrapech). Ačkoliv se Greenaway tentokrát vyhýbá naturalismu filmu Dítě z Maconu i barokní ozdobnosti či až opulentnosti snímků jako je třeba "protithatcherovská" bajka Kuchař, zloděj, jeho žena a její milenec, režisér ve snímku v podstatě už jen opakuje dříve zavedené postupy. Vedle zmiňovaného rozčlenění vyprávění do scenáristických částí je to v prvé řadě záplava na odiv vystavovaných nahých - zejména mužských - těl. Záplava nahoty značně povadlé, nepříliš estetické a naprosto nevzrušující (snad pouze s výjimkou Polly Walkerové, která ztělesnila "děvku se zlatým srdcem"). Jak naznačilo již režisérovo předchozí dílo, podobenství Kniha snů, Greenawaye zjevně fascinuje magičnost "země vycházejícího slunce", její kulturní tradice (divadlo kabuki) a také puritánství krásných východních žen, svedených a opuštěných západními muži (tři dámy jsou do bordelu importovány právě z Japonska). Tentokrát se o Japonsku však příliš nového nedovíme - Greenaway je představuje v podstatě pouze jako zemi suma, zemětřesení, blikajících hracích automatů a porcelánově bílých smilnic v tradičních kostýmech.

Ačkoli Greenaway zamýšlel natočit "lakonickou komedii", snímek nejcitelněji postrádá právě vtip - a přitom objasňuje, proč bývá režisérova tvorba označována za intelektuální gymnastiku. I když vypráví o ženách, jež dohnaly stereotypní mužské erotické fantazie do krajnosti a svým evolučně-kopulačním labužnictvím pokořily jejich stvořitele, Greenawayův rukopis je tentokrát sterilně odtažitý, neerotický a neprovokující. Jako by byl pouhým matným odrazem jeho předchozí tvorby a znakem pokračující tvůrčí vyčerpanosti, která se mění už jenom v akademický, samoúčelný a povážlivě únavný naschvál. Ačkoliv film byl dříve ideálním (byť silně manýristickým) prostředkem pro vyjádření jeho výtvarných a literárních představ, v jeho nové hříčce obraz zaostává za slovem. Citelně je znát i absence klasické hudby minimalisty Michaela Nymana, s nímž režisér spolupracoval do roku 1991 (Prosperovy knihy) a která dodávala jeho statickým "oživlým obrazům" plným "puritánsky" explicitní nahoty, dekadence a perverze vzrušivý kontrast. Klíč k filmu lze zřejmě hledat v otázce, jež zazní v jednom z rozhovorů mezi otcem a synem: "Kolik režisérů natáčí filmy, aby uspokojili své sexuální fantazie?" Těžko hádat přesné číslo, ale být ženou, nechtěl bych se s Peterem Greenawayem ve společné ložnici ani potkat.

Autor/Zdroj: Seidl Tomáš/Cinema