Dým bramborové natě

Film je pro mě významný hlavně tím, že po šesti letech byl prolomen komunistický zákaz natáčení ve filmu pro jednoho z nejvýznamnějších herců té doby Rudolfa Hrušínského. A nejen ve filmu, ale i v televizi, rozhlase a soudruzi mu zatrhli i režírování v Národním divadle. Tak se mstili a demokraticky rozhodovali pro blaho obyčejného lidu. Režisér Vláčil, počítám ho do pětky českých nej, odvedl opět kvalitu a film má od jiných bezduchých natočených příběhů v sedmdesátých letech nejvyšší úroveň.

Tento film nesnáším od mládí. Je tak hluboce depresívní, že jsem jej neskousl ani teď. Nevím, co je hereckém výkonu pana Hrušínského tak obrovského, jak se všude píše. Chodí a monotónně opakuje text, který se neučil. To je vše a zahrál by ta každý šmírák. Jediné plus je zde postava hrobníka, který vnáší trochu naděje do toho bláta kolem. Liškova hudba, dobrá, k filmu sedla, ale u mne depresi jen zvýšila. I když už to nechci ani vidět, přesto dávám alespoň dvacet. Za ten život na vesnici, který zde byl vystižen velmi dobře.

Nostalgický snímek o stárnoucím lékaři, neutěšěných poměrech na vesnici v letech minulých (rozezlená matka, zavrhující svou mladinkou těhotnou dceru) a naopak trápení manželského páru, kteří by za vymodlené dítě dali cokoli... Já osobně se raději podívám na p. Hrušínského v roli komisaře Ledviny...

Když se řekne František Vláčil, je v podstatě řečeno vše. Ani jemu se bohužel v životě nevyhnulo těžké období. Po svých třech velkolepých filmových počinech z konce 60. let dostal možnost natočit film až v roce 1976, čímž se stal právě tento snímek. Vznikl podle knihy Bohumila Říhy, z něhož se do filmového zpracování použila pouze závěrečná část. Stárnoucí pražský lékař se po manželčině emigraci přestěhuje na venkov, kde se stane obyčejným vesnickým lékařem, kde se setká jen s odmítáním a nepochopením. Stane se však, že jeho lidský přístup mu zjedná úctu nových pochybovačných kolegů i nedůvěřivých pacientů. Citový příběh o člověku, který musí přehodnotit dosavadní život a přimknout se k přírodě a primárnímu humanistickému aspektu své profese. A takovéhoto člověka mistrovsky ztvárnil člověk na sebe vzatý Rudolf Hrušínský, který byl zrovna taktéž zrovna politicky v nemilosti, ale František Vláčil si ho razantně prosadil. A to byla trefa do černého. Nezůstalo však jen u něj. I ostatní herci se tu velmi dobře projevili. A když se k tomu přidá Vláčilova režie, vizuálně působivá kamera Františka Uldricha a hudba skladatele Zdeňka Lišky, tak tu máme velmi silný citový příběh o doktoru, jehož největší životní zkouška nastala až v jeho melancholickém, avšak plodném podzimu života. Mistrovské dílo, jaké už dnes ani v budoucnu nikdo nezopakuje.