4 měsíce, 3 týdny a 2 dny

Je to film, rumunskej. Ve snímku Vesničko má   středisková jakoby rumunská tvorba byla trochu   zesměšňována. A není to přitom fér. Film 4   měsíce, 3 týdny, 2 dny se odehrává   přibližně ve stejné době, jako ona zmíněná   Vesnička. Není to komedie. Je to drama. Tématem   je interupce. V některých státech je různě   legislativně řešena. U nás v době   předrevoluční bylo možné interupci vykonat,   ale dotyční museli k tomu mít pádné důvody a   projít ponožujícími procedurami před   interupčními komisemi. Nevím, jak to bylo   řešené v Rumunsku, ale nechtěné těhotenství   zde řeší dvě vysokoškolské studentky. A je   to vosajstlich. Dějově to není nijak bohaté. V   podstatě film se odehrává v rozmezí jednoho   necelého dne, při kterém se stane spousta   věcí. Ohrožené je nejen velké kamarádství   dvou studentek, ale poznáme, kam až je někdo   ochoten zajít pro dosažení cíle v podobě   pomoci osobě blízké. Anamaria Marincová zde   předvádí herecký víkend hodný Oscara.

Depka až na půdu..., aneb neveselé   připomenutí dob temna. Snímek, který musíte   sledovat téměř bez vydechnutí a v   stupňovaném napětí, obdivovat nevídanou   obětavost Otilie a zatínat pěsti nad   nehoráznou lehkomyslností Gábiny.   Nejhutnější složkou je zde však atmosféra,   ponurá, bez hudby - jen s tíživými zvuky   socialismu.

Zajímalo by mě, jestli se v hodnocení tohoto   filmu liší muži a ženy. Autentičnost v   pojetí i hereckých výkonech na mě působila   „osvěžujícně“ po všech těch   nakašírovaných, papírem šustících a   primitivních filmech ze současné české   produkce. Snímek pochopitelně na druhou stranu   využívá klišovitost indie tvorby, ale nejde o   příběh totální loserů, exotů, imigrantů,   minorit všeho druhu atd., ale obyčejnou historku   ze života – drsnou a reálnou. Ocenění si   zaslouží alespoň trochu promyšlená   psychologie hlavních hrdinek, jejichž výkony   jsou uvěřitelné. Film také nemá žádné   dramatické rozuzlení se spoustou krve, čehož   si vážím, jelikož režisér tomuto pokušení   odolal. Začátek filmu, v němž sledujeme jakoby   všednodenní aktivity na studentské koleji ve   mně vyvolal moje vlastní vzpomínky a tím   pádem jsem se asi dokázala líp „připojit“.   Dojmy: beznaděj a prázdnota.

Drsný rumunský snímek,pojednávající o   nezákonné interupcí,prováděné za těžké   peníze ve špinavém hotelu, kdesi v   Bukurešti.Je jistě dobře,že se režisér   snaží pomocí filmu,na tento problém   upozornit.Někdy se mi však zdá,že scénář   příliš tlačí na pilu.Snaží se diváka   šokovat za každou cenu.I tak však snímek   považuji za docela vydařený.Nebylo by   skvělé,kdyby takovýto podobně naturalisticky   syrový film,natočil některý z našich   režisérů,místo tuctových nostalgických   komedií?

Po shlédnutí filmu jsem byl velmi pobouřen,   neboť snímek je neuvěřitelným ztělesněním   všech těch věcí, které na filmu nenávidím.   Nechybí zde snad jediná. Dokonce jsem si v   prvních okamžicích vykládal tento film jako   cílený útok na mojí osobu:-D.....ano, ten film   mě strašně nasral.

Nejhorší věcí v   umění je podle mého tzv. "násilná   alternativa". Pod tímto pojmem si je možno   představit zejména novátorství a hledání   nových cestiček v duchu "méně může být   více"(to v lepším případě, zde to i   občas vychází), a nebo "horší může   být nakonec lepší", což končí často   pořádným průserem.

Za další negativum   umění, zejména pak filmu, považuji šokový   efekt prostřednictvím neskrývaného   naturalismu. To je opravdu velmi laciné a   snadné. (podobně jako např.vtipy na sexuální   téma. Zde taky stačí plácnout kdejakou kravinu   a lidi se smějou).

To jsou pak v podstatě   dva hlavní problémy tohoto snímku. Základním   poselstvím mělo být kontroverzní téma (takže   to je první laciná věc, tedy první minus),   navíc podané prostřednictvím naturalistických   scén(tedy druhé minus). Už toto v podstatě   stačí na spláchnutí filmu kamsi....
Pak tu   máme ten takzvaný "násilný art", či   jak to nazvat.(tedy další minus).

Absenci   jakékoli hudby bych ještě překousl. Velmi zde   sice chybí, ale v zájmu originality budiž. Tzv.   dokumentaristická kamera, tak to je již větší   průser. Opravdu působí velmi nuceně, ba   troufám si říct až trapně. Děs. Statické   záběry brané z klepající se ruky   kameramanovy, tak tomu teda říkám   umění.....umění ve stylu pisoáru vystaveného   na odiv snobským a pokryteckým   pseudoznalcům......
Ultradlouhé záběry,   kupříkladu záběr "na oslavě", tak   to je další výsměch.....to je pokus   šestnáctiletých amatérských a pubertálních   filmařů o originální tvorbu....pak si daj brko   nebo vodní dýmku, a někde v zakouřenym klubu   budou filosofovat nad tím, co tím vlastně   chtěli sdělit.....ale tady?   Zlýýýý......vždyť to ani nemá žádnou   pořádnou pozici v ději.....

Celkově se   jedná v podstatě o účelový amatérský film.   No co, taky cesta jak dělat umění. Ale pokud   nenosíte pruhovaná trička a nemáte na sobě   týdenní strniště z vousů(u mužů),   popřípadě nenosíte pruhované podkolenky nebo   dlouhé hnědé sukně(u žen), a nežasnete nad   tím pověstným pisoárem vystaveným v galerii,   nekoukejte se na to. Opravdu to za to   nestojí.

A nebo se předem zhulte. Pak to je   docela dobrý.

Velmi naturalisticky zpracovaný snímek... Děj   jen dokazuje jednu velmi známou skutečnost a to   je ta, že se lidé hodně často k sobě   nechovají ohleduplně a tolerantně a také to,   že jsou mezi námi takový, kteří díky své   sobeckosti dokážou zajít až za hranice   morality a charakteru...

Tento film opravdu není pro všechny a troufám   si říct že ani pro mě ne...K tomuto filmu jsem   se dostal náhodou a musím říct že jsem si v   kině připadal jako největší amatér, protože   tento film promítali pro Klub přátel filmu : ),   kteří jsou v těchto nekomerčních filmech dost   zaběhlí...Příběh je opravdu drsný a reálný   a poukazuje na tvrdé dopady interupce...Asi byla   moje chyba že jsem si nezjistil o co v tom filmu   jde, zjistil jsem to až o půl hodiny později   :)...Scénář byl místy přitažený za vlasy a   to mazlení režiséra s kamerou bylo někdy dost   nudné a zdlouhavé ale to divák   odpustí...Ponaučení, že být trochu sobecký a   starat se jen sám o sebe, není v některých   případech tak úplně k zahození...Otilia   ukázala vůči sobci Gabitě neuvěřitelnou   obětavost...Musím také vyzdvihnout herecké   výkony obou hlavních aktérek stejně jako   představitele lékaře provádějícího   potrat...Tento film se rozhodně nebude líbit   všem to 100% ale zaujme všechny a na to dám   krk...

Tak tenhle snímek je opravdu drsný,nic pro   slabé povahy.Pokud si chcete pořídit pěknou   depresi, s chutí so toho.Nejde jen o to,že film   popisuje příběh studentky,která chce (nebo   spíš musí) podsoupit potrat,což je samo o   sobě docela silná káva, ale i o všeobecnou   tísnivou atmosféru totalitního režimu a   všudypřítomný strach.

Kontroverzní snímek, který natočil rumunský   režisér Cristian Mungui a za který si odvezl   Zlatou palmu. Snímek pojednává o dvou   vysokoškolských studentkách za éry rumunského   totalismu, těsně před pádem železné opony,   kdy během jednoho dne jedna z nich podstupuje   tehdy zakázaný potrat. Film je drsnou   výpovědí nejenom o těžké době, ale, a to   především, o silném přátelství.

Jednoduchý, působivý
Rumunský nový film často až příliš   jednoznačně míří za festivalem, zdaleka ne   vždy je to však nudná přehlídka   intelektuálního artu. V tomhle případě se   podařilo spojit obojí dohromady.
Od začátku a   i ze samotného obsahu vyplývá, že to nebude   nic veselého a režisér film natočil způsobem,   který dramatickou působivost maximálně   podpořil. Realistická, prostá, takřka   dokumentaristická kamera, minimum střihů a   jednoduchý děj, který zbytečně neodvádí   pozornost od hlavního tématu, dělá z filmu   zajímavé, přitom koukatelné dílo. Rozhodně   ne každý ho ale dokáže přijmout.