Vynikající závěrečná scéna, v níž Forrest Taft promlouvá o naftařských společnostech a znečištění životního prostředí, byla původně dlouhá 11 minut. Diváci si však při zkušební projekci stěžovali, že je příliš dlouhá a karatelská. Tato sekvence byla tedy před uvedením sestříhána na kratší dobu.

Pro zajímavost uvádím některé pasáže z Buňuelovy knihy vzpomínek "Do posledního dechu" (výpisky z ní jsem uveřejnil na internetu), které se vztahují k tomuto filmu:

"Někdy jsem litoval, že jsem Anděla zkázy natočil v Mexiku. Představoval jsem si ho spíš v Paříži nebo v Londýně, s určitým luxusem v odívání a doplňcích. V Mexiku, navzdory krásnému domu a naší snaze vybrat herce, jejichž podoba by neevokovala nutně Mexiko, jsem trochu trpěl například průměrnou kvalitou stolních ubrousků.
Scénář, naprosto původní, podobně jako Viridiana, hovořil o skupině lidí, kteří se zastaví jednou večer po divadelním představení na večeři u jednoho z nich. Po jídle jdou do salónu, ale z nevysvětlitelného důvodu z něho nemohou ven. Původně se to jmenovalo Trosečníci z ulice Prozřetelnosti.
Někteří kritici, kteří hledají za vším symboly, viděli v medvědovi bolševismus, který číhá na kapitalistickou společnost, rozloženou ve svých rozporech.
Vždycky jsem byl v životě i ve svých filmech přitahován věcmi, které se opakují. Nevím proč, nesnažím se to vysvětlit. V Anděli zkázy je asi deset opakování. Vyskytují se tam například dva muži, kteří se navzájem představí, stisknou si ruce a řeknou 'Těší mě'. O něco později se znovu potkají, jako by se neznali. Potřetí se konečně pozdraví jako dva dávní přátelé.
Dvakrát také, ale pod různým zorným úhlem, vstoupí hosté do haly a pán domu volá vrchního.
V Mexiku shledali, že ten film je špatně hraný. Já si to nemyslím. Herci nejsou sice úplně prvořadí, ale vcelku mi připadají docela dobří. Ostatně si nemyslím, že by se mohlo o nějakém filmu říci, že je zajímavý a zároveň špatně hraný.
Anděl zkázy je jedním z toho mála mých filmů, které jsem viděl dvakrát. Vždycky lituji nedokonalostí, o kterých jsem hovořil, a hrozně krátkého času na natáčení. Ve filmu jde o to, že skupina lidí nemůže dělat, co by chtěla: vyjít z místnosti. Nevysvětlitelná nemožnost uspokojit prostou touhu. To se v mých filmech stává dost často. Ve Zlatém věku se touží spojit dvojice, ale nemůže toho dosáhnout. V Tajemném předmětu touhy jde o sexuální touhu stárnoucího muže, která není nikdy uspokojena. Archibald de la Cruz se marně pokouší zabít. Postavy Nenápadného půvabu chtějí ze všech sil spolu povečeřet, ale nedosáhnou toho. Možná, že by se našly jiné příklady."

Bar Kochba, kolem nějž se točí děj filmu a v němž podávají hu-hu koktejl, je etymologický žert: Šim'on bar Kochba (= "syn hvězdy") je původně jméno vůdce židovského protiřímského povstání z let 132 - 135.

Citát, který pronáší Arnošt ve větě: "Jak říká klasik: Jsem ateista - díky Bohu", pochází od španělského režiséra Luise Buñuela. Výrok se nachází v jeho vzpomínkové knížce Do posledního dechu.

Jméno z hesla "Ať žije Chiappe!", které na konci filmu skanduje demonstrující dav, se týká francouzského krajně pravicového politika Jeana Chiappa (1878-1940), bývalého policejního prefekta, jenž stál v r. 1930 za zcenzurováním Buňuelova raného snímku "Zlatý věk".

V sekvenci loučení na nádraží s dívkou, která odjížděla do ciziny, napsala její kamarádka křídou na vagón vlaku zkratku R.U. Pod těmito iniciálami se skrývají německá slova "Rückkehr unerwünscht" (návrat nežádoucí). Tuto zkratku dávalo gestapo do dokumentů vězňů, kteří již neměli být propuštěni - znamenala, že daný člověk má být zlikvidován (např. v koncentračním táboře).

Mick Travis přichází po prázdninách do školy zahalen v černou šálu a v úboru připomínajícím Guye Fawkese, který chtěl roku 1605 vyhodit do povětří anglický parlament.

Počet mrtvých: 52

Režisér Luis Buňuel vzpomíná na tento film v knize Do posledního dechu:

"Film skýtal možnost převést do obrazů některé denní sny Séveriny, hlavní postavy, kterou hrála C. Deneuvová, a vykreslit podobiznu masochistické buržoazní dívky.
Film rovněž umožňoval popsat dost věrně některé případy sexuálních perverzí.
Je mi v tom filmu líto několika hloupých zásahů, které jak se zdá požadovala cenzura. Zvlášť scéna s Georgesem Marchalem a Catherine Deneuvovou, která leží v rakvi, zatímco on ji nazývá svou dcerou, se odehrávala v soukromé kapli po mši, sloužené pod nádhernou kopií Grünewaldova Krista, jehož zmučené tělo na mne vždycky působilo. Vypuštění té mše mění podstatně povahu scény.
Ze všech zbytečných otázek o mých filmech, které mi byly položeny, se jedna z nejčastějších a nejobsedantnějších týká krabičky, kterou jeden asijský zákazník přinese s sebou do nevěstince. Otevře ji, ukáže děvčatům její obsah, ale divák nevidí, co je v ní. Děvčata s výkřiky hrůzy odmítají, kromě Séveriny, která je spíš zaujata. Mnohokrát se mě zejména ženy ptaly: 'Co je v té krabičce?' Protože nevím, jediná možnost odpovědi je: 'Cokoli chcete.'"

Latinská sentence SEMEN RETENTUM VENENUM EST, kterou pronáší Sévérinin manžel Pierre, znamená doslova: "Zachovávané semeno je jed(ovaté)", což se někdy zkracuje na lapidární "Semeno musí pryč". Vztahuje se k dávné medicínské pověře, že pokud se muž pravidelně nezbavuje svého semene, může mu být nebezpečné, ježto se v jeho těle chová jako jed. Úsloví bývá užíváno k ospravedlnění či k odůvodnění prostituce, pravidelného sexu, "manželských povinností" a také ipsace - neboť je to prý nutné pro zdraví každého muže.

Bystré oko jistě objeví mezi komparzisty i samotného režiséra filmu Luise Buňuela. Je to v sekvenci, ve které nekrofilní šlechtic vysedá z otevřeného kočáru a jde za Severinou do venkovní kavárny. Tam Buňuel sedí u kavárenského stolku, kde popíjí kávu a kouří doutník. Ve chvíli, kdy šlechtic prochází kolem jeho místa, režisér na něj krátce pohlédne.

Slovo "fuck" (nebo jeho odvozeniny) se vyskytuje v tomto 142 minutovém filmu celkem 444 krát, průměrně tedy 3,1 krát za minutu. Tím se řadí na druhé místo v seznamu filmů s největším výskytem slova "fuck". První místo v tomto seznamu patří dokumentárnímu filmu o slově "fuck".

Francouzský romanopisec Stendhal, veliký obdivovatel Molièrova díla, uvádí (Energické múzy), že 7. února 1823 Lakomce diváci vypískali, protože v této hře se syn nechová uctivě k otci.

V Egyptě byl film nejprve zakázán, a to prý kvůli přemíře násilí v něm obsaženém a také proto, že prý zpochybňuje učení všech tří monoteistických náboženství o stvoření člověka. Egyptské sdělovací prostředky označily film za skrytou propagandu sionismu, protože se v něm mluví o Sionu a temných silách, jež jej chtějí zničit. Nicméně sem tam se film přece jen objevil v tamních kinech a později také vyšel na kazetách a DVD.

Jméno ústřední postavy, Alexander DeLarge, je nepatrnou obměnou jména Alexander The Great, Alexandra Velikého, slavného makedonského vojevůdce a dobyvatele. Oba byli mladí a násilničtí. Mnozí velcí dobyvatelé také začínali jako mladiství členové nějaké zločinecké skupiny. Královské způsoby jsou u Alexe nejvíce naznačeny ve scéně v obchodu s hudebními nahrávkami.

Woody Allen napsal scénář za měsíc.

Všechno, co je ve filmu vidět a slyšet, vychází z autentických dokumentů. Mrtvola arcibiskupa, exhumovaná a veřejně upálená, neboť po jeho smrti se našly kacířské texty, psané jeho rukou, patřila ve skutečnosti arcibiskupovi z Toleda, který se jmenoval Carranza. Buňuel psal scénář s J. C. Carrierem hlavně podle Slovníku herezí od abbé Pluqueta. Film měl velice slušný ohlas u diváků, ale vyvolal i protichůdné reakce. Jedni v něm viděli bojovný, protináboženský film, zatímco druzí se domnívali, že film zaplatil Vatikán. Buňuel zastával názor, že není ani pro něco, ani proti něčemu. Považoval jej především za přehlídku fanatismu, kde se každý stůj co stůj zachytává své částečky pravdy a je připraven pro ni zabít nebo žít.

Byl to prý jeden z nejoblíbenějších filmů Adolfa Hitlera, který jej přiměl, aby zadal jeho režisérce práci na nacistickém propagandistickém filmu Triumf vůle.

Padouch Screwface byl pojmenován po jedné písni Boba Marleye.

Psík domovnice se jmenuje Mirza. Je to dost vhodné jméno pro psa, protože je to hvězda v souhvězdí Velkého psa.

Film, na kterém byli Frank s Rachel v kině, je japonský film Yojimbo (1961) od Akira Kurosawy.

Gangsteři Toni Vivaldi a Torelliho banda se jmenují podle dvou známých italských barokních hudebních skladatelů.

Zajímavá je jedna drobnost, jíž jsem si povšiml:
Hugo Haas drží při jídle vidličku a nůž obráceně, tj. vidličku v pravé ruce a nůž v levé. Momentálně netuším, zda nebyl třeba Hugo Haas přeučený levák (leváctví se ještě donedávna netolerovalo a takzvaně se "přeučovalo" u všech dětí); Já jsem levák (nepřeučený), nicméně držím příbor "správně". V obráceném gardu se chopí vidličky a nože snad jen velmi malé děti, neznalé dosud bontónu a správných zásad stolování, anebo pak už jen úplní samorosti a divoši.

Zaujalo mě slovo "špajska", které několikrát ve filmu zazní. Málokdo možná ví, že to v tomto případě neznamená "spíž či spižírnu", ale že se jedná o dřívější školský slang, znamenající "kárný list" neboli tzv. cenzuru, což byla písemná zpráva střední školy (gymnázia, reálky atd.) rodičům o špatném prospěchu nebo chování žáka. Původ slova vypadá německý, ale na kterém konkrétním německém slově se zakládá a proč, to už si netroufám přesně určit.

Některé Švejkovy výroky jsou parafrázemi okřídlených rčení:

„Já myslím, že i z Klatov se člověk dostane do Budějovic.“ -
Srov.: Všechny cesty vedou do Říma; MILLE VIAE DUCUNT HOMINEM PER SAECULA ROMAM – Tisíce cest už po staletí přivádí lidi do Říma.

„A přece jdu do Budějovic!“ –
Srov. Galileovo údajné: E pur si muove! - A přece se (Země) točí!

Na stěně bytu správcově (v podání herce Jiřího Schmitzera) si můžeme povšimnout podobizny jeho skutečného otce Jiřího Sováka (rovněž herce).

Pamětníci, jmenovitě můj otec (*1933), vzpomínají, že tato na dnešní poměry celkem nevinná komedie byla tehdy v kinech mládeži nepřístupná. Nezletilí hoši si proto nalepovali falešné kníry a děvčata si vycpávala poprsí, aby vypadali starší a mohli si tak užít kouzla, zakázaného pro ně dobovou prudérií.

Když Ťopka (Vlasta Burian) počítá: "...šedesát osm, šedesát devět, šedesát deset", je nám to k smíchu; ale kupříkladu v moderní francouzštině se tak opravdu počítá: ...soixante-huit, soixante-neuf, soixante-dix... -- protože "šedesát deset" znamená ve Francii "sedmdesát".

Recidivista Makovec říká paní hostinské Julince "Twiggy". Je to ironická přezdívka, poněvadž hospodská Julinka (Helena Růžičková) je tlustá, kdežto Twiggy byla modelka, která byla naopak velice hubená.

Na svou roli nepravé přítelkyně pana ministra si později Adina Mandlová vzpomněla ve svých pamětech (viz Dneska už se tomu směju, 10. kapitola), protože podobná věc se jí přihodila i v osobním životě: kdysi o ní kolovala fáma, že prý chodí s nacistickými pohlaváry, najmě s K. H. Frankem, státním tajemníkem Úřadu říšského protektora.